Kdo se tedy zatím nabízí?
- Jiří Paroubek, tedy ztělesněné neštěstí. Kdyby se tento pán s chováním náměstka RaJ Praha 1 stal prezidentem, tak by to byl políček do tváře všech slušných lidí. Přesto je potřeba s jeho egem počítat. Jedině snad kdyby ho někdo (jeho vlastní strana) deportoval do Bruselu, nebo ještě dál.
- Jan Švejnar, aneb "řekněte mi, jaký chcete abych byl a já takový budu". Za panem Švejnarem není žádný mandát, natož že by byl silný. Pan profesor je člověk bez názoru, slizký jako had. Nedivím se, že byl tak přijatelný pro některé partaje, když nemá žádný názor. Vzpomínáte na jeho nejtypičtější odpověď? "Budeme o tom přemýšlet." Navíc není občanem České republiky...
- Petr Pithart, podle mého názoru slušný člověk, disident. Chybí mu umanutost Václava Klause, sprostota Jiřího Paroubka i elasticita Jana Švejnara. Trochu mu ublížila jeho kariéra v předklausovském období na počátku devadesátých let, ale upřímně řečeno - jeho tehdejší sázka na VW mu při privatizaci AZNP Mladá Boleslav vyšel na 110%. Možná to byla jediná pořádná privatizace.
- Miloš Zeman, důchodce z Vysočiny. Miloš naší politice chybí a i když je jeho kandidatura jen hypotetická, musím s ním počítat. Ne že by se mi stýskalo po některých obzvláště nepodařených bonmotech, ale měl dvě dobré vlastnosti: jednak dokázal problém pojmenovat velmi stručně, jasně a výstižně (např. jeho výrok, že nejlepším způsobem, kterak dosáhnout na Nobelovu cenu míru, je být napraveným teroristou) a byl to státník, kterému na prvním místě záleželo na tomto státu.
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nikoho jiného nevidím. Občas sice někdo navrhuje nějakého akademika, sportovce, moderátora či jinou celebritu, ale to jsou jen plácance do vody.
