sobota 31. října 2009

Gott Mit Uns!

U Topolánka zdvižený prostředníček vyvolal vlnu národní hysterie a posléze se stal součástí nejen politického koloritu, ale přešel i do obecnější roviny. Když zvedl v televizi prostředníček držitel medaile Za zásluhy, národní umělec Karel Gott, je mu předem odpuštěno.
Nebudu tu psát o jeho "emigraci" v roce 1968 a patolízalském návratu zpět. Kdo chce, ten si nedávno objevené dokumenty najde. Nebudu psát o jeho projevu proti signatářům Charty 77 na narychlo svoláném shromáždění populárních umělců, kde dokonce seděl v předsednictvu. I tato kauza je dostatečně známá, včetně jeho infantilní výmluvy
Nebudu psát o tom, že po tom všem je mi tento občan lhostejný.
Napíšu jen jedno jediné.
Gott Mit Uns...

pátek 30. října 2009

Tohle mě nadzvedlo!

Od rána mě média masírují informací, že zemřel slávistický zasloužilý fotbalista Veselý. Nejsem fanoušek fotbalu, takže si jen matně vybavuji, že jsem to jméno už někde slyšel. Každopádně např. veřejnoprávní rozhlas tomu věnoval velký díl veřejnoprávního času.
To by mi tak nevadilo, jsem v tomto celkem tolerantní.
Jenže právě teď jsem se náhodou dozvěděl, že dnes rovněž zemřel brněnský herec Josef Karlík. Asi proto že je z Brna, asi proto to nikomu nestálo za zmínku. Nebo naši vzdělaní novináři znají pouze fotbalové hrdiny a herci (v tomto případě ne bezvýznamní) pro ně nic neznamenají?
Obávám se, že to tak nějak bude.
A to mě nadzvedlo.

čtvrtek 29. října 2009

Z Níhova do Řikonína (přes Kutiny)

Včera jsem se opět vydal na oblíbenou procházku z Níhova do Řikonína. Vzhledem k pokročilému datu to je asi moje letos poslední návštěva tohoto čarokrásného údolí a protože mi počasí alespoň zpočátku přálo, opravdu jsem si to užil. Samozřejmě to nebylo jen tak, prostě jsem musel otestovat, jestli mi z boty odteče vody, když tam má ten Gore-Tex (neodtekla).
Poprvé jsem se tentokrát prošel po asi 200 m dlouhém náspu rovnaniny, kudy vedla drážka při stavbě tunelů (což zajímavé není) a při obsluze výrobních prostor Diany GmbH. (což už zajímavé je). Tentokrát jsem nefotografoval nic z pozůstatků výroby (zde odkáži na svůj článek na jiném webu a případně i související fotogalerii), ale prostě jsem se jen kochal. (Trochu kecám, něco jsem se snažil natočit na video, ale záhy mi došla baterka v kameře.)

Legenda:
  1. roztomilá chaloupka k nastěhování na nádraží v Řikoníně
  2. příroda si z regulace potoka nic nedělá
  3. soukromník si na cestu dal ceduli "soukromý majetek", ale nevysvětlil, co tím myslí (jinudy se jít nedá)
  4. po tomto srubu už toužím léta
  5. Kutiny a viadukt, na kterém se stalo 11. prosince 1970 železniční neštěstí - 32 mrtvých, 17 zraněných (křížek letos někdo ukradl)
  6. Kutiny a druhý - fotogeničtější - viadukt


Betonové fundamenty u trati Řikonín - Níhov

Při bloumání lesem kolem Řikonína jsem narazil na zachovalé betonové fundamenty z období stavby trati. Je zde dochované lože (drtiče?) včetně šroubů a dodnes funkční, tudíž neprosakující, nádrž na vodu. Trať je v tomto úseku vystřílena ve skále, takže drtič kamene by zde měl svoje opodstatnění. Vzhledem k založení stavby nedalekých viaduktů (1939) se může jednat o předválečnou stavební památku.
V okolí jsou pravidelné a symetrické prohlubně, jejichž význam jsem nerozklíčoval.


Pomník obětem 1. světové války - Kuřim

Velmi pěkný pomník obětem 1. světové války je v Kuřimi. Tentokrát je - jak se sluší na průmyslové město - obohacen o sochu lva. Díky době pořízení snímku (28.10.) je na pomníku i slavnostní výzdoba.
Na soklu je zapamatováníhodný text: "Lepší smrt než život otroka".

Pomník obětem 1. světové války - Dolní Loučky

Při cestě do Řikonína* jsem v Dolních Loučkách míjel tento krásný pamník, takže cestou zpět jsem ho již neminul. Vzhledem k datu (28. října) je náležitě vyzdoben, jsem rád, když se dbá o pomníky.
______________
* Pokud jste byli diváky Četnických humoresek, tak si možná budete pamatovat na epizodu, ve které četníci vyrazili vlakem do Řikonína. Je to nesmysl. Rozhodnutí, že tudy povede trať, padlo až po Mnichovu 1938, protože tehdejší železničná spojení přes Svitavy končilo v Tisícileté třetí říši (a jak nám to uteklo) a druhá trať přes Nedvědici nevyhovovala kapacitně. V roce 1942 byly pouze dohotoveny 3 tunely (viz blog o Diana GmbH.) a torzo "Mostu Míru" v Dolních Loučkách. První vlak tu projel až v roce 1953. Toliko na okraj.







Pár obrázků od Ústavního soudu

V týdnu zasedal Ústavní soud a kromě zájmu politiků a novinářů, kteří zjevně neměli nic lepšího na práci, se tu sešli i demonstranti. Někteří byli pro, jiní proti.
Protože jsem šel kolem až později, zastihnul jsem jen ty, kteří jsou proti. Ti, co byli pro, si fidlátka sbalili podstatně dříve. Asi jim je jasné, že Ústavní soud opět rozhodne bez toho, že by rozhodoval.
Což v jeho případě nebude žel poprvé.








Je to nejmenší a měkké. Co je to?

V týdnu jsem se pohyboval po Vaňkovce a slyšel jsem nějaký hluk. Když jsem přišel blíž, hluk se změnil v marketingově-optimistické hulákání do megafonu a když jsem přišel nejblíž, tak se z toho vyklubala promo akce na Windows 7. Nechtěl bych být v kůži těch yuppies, kteří to prezentovali - nikdo z hloučku opravdu nevypadal na jejich zákazníka.
Jako starý člověk už leccos pamatuji a když si připomenu Invex v roce 1995, kde Microsoft (ano, správná odpověď na hádanku z titulku zní: Microsoft) prezentoval Windows 95 a když si vzpomenu na stovky tisíc lidí (tehdy Invex navštívilo tuším více než 300.000 lidí), kteří chtěli tehdy nevídané (mimochodem: kde byl tehdy Linux? A kde je dnes?) vidět na vlastní oči, pak dnešní nezájem o další - a pravděpodobně povedenou - variantu operačního systému alespoň mě trochu překvapuje.
I když je krize a lidé musí myslet na důležitější věci.
Třeba na budoucnost.

Vracím se zpět. Budu samuraj!

I když to možná zní pateticky, vracím se na začátek mého chronomagorického bytí. Když jsem definitivně podlehnul kouzlu malých zubatých koleček, první hodinky, které jsem pořídil, byly Seiko Samurai. Pro seznámení s tímto modelem uvedu, že se jedná o velmi oblíbené, robusní (a velmi, ale opravdu velmi těžké) hodinky, které se prodávají snad pouze v Japonsku (co je dobré, to si nechají doma - vidíte je?) a o kterých se dá právem napsat, že jsou kultovní. Seiko má v současné produkci (byť Samurai už se asi rok nevyrábí) takto oblíbených modelů několik: Sumo, Monster, Alpinist či Spirit. Na Spirit čekám a jednou se jich dočkám.
Teď jsem se rozhodl k návratu k Samurajům. Na fotografii jsou moje původní, černé. Protože je už nemám (tehdy udělaly místo tuším Archimede Pilot Chrono, ale už si nejsem jistý) a protože se na Chronomagu objevila nabídka na bílou verzi (méně častá varianta, taková metroušská; pro pořádek dodám, že existuje ještě varianta titanová), váhal jsem asi dvacet vteřin a pak jsem se rozhodl. Teď už jsou hodinky skoro na cestě ke mně, počítám, že příští týden budu moct vložit živou fotku.

Fotogalerie mých původních černých

středa 28. října 2009

Hrátky s pédéáčkem

Když nevím, co roupama (což se mi přihodilo dnes ráno, neboť v kuchyni to vypadalo jako na Václaváku), vymýšlím po čem nic. Dnes jsem se v této slabé chvilce rozhodl, že se podívám na zoubek svému PDA. Napřed jsem měl trochu problém ho najít, potom jsem ho chvíli resuscitoval a nakonec jsem se i odhodlal i za cenu toho, že přijdu o všechna data. I když jich bylo dost, zase tak moc jsem je nepotřeboval.
Loni jsem v rámci nějaké hypersuper nabídky od T-mobile koupil za pusu MDA-III (nebo jak se to jmenuje, v podstatě je to HTC 3300 Artemis), ve kterém běhali jejich (customizované, tedy pořádně dodrbané a zpomalené) Windows Mobile 5. Po chvíli hledání na webu jsem (u Mgr. Hulána, přiznávám) našel návod na upgrade systému na WM 6 (sice varianta od britského dusíku, ale svižná a hlavně po dalších úpravách navenek decustomizovaná) a protože jsem zařízení stejně nepoužíval, prubnul jsem to.
Ne vše se mi podařilo na poprvé, ale podařilo se. Výsledek stojí za to, protože kromě lepšího ovládání je systém opravdu výrazně rychlejší.

Umřela mi GPS

Když jsem minulou sobotu ani po několika hodinách v terénu neměl na displeji jeden jediný satelit, přikládal jsem to možná momentální indispozici systému. Ve zhruba stejné době po Evropě poletoval jak vice prezident USA, tak i ministr obrany, takže jsem předpokládal, že nějaká chytrá hlava v Pentagonu zmáčkla ten červený knoflík.
Jenže nezmáčkla.
Dnes jsem vyrazil k Níhovu a i když znám cestu zpaměti, Garmina jsem opět přišpendlil na batoh. (No, pravda je, že jsem ho od minule z toho batohu nesundal). Opět se opakoval stejný scénář, tzn. vše normálně funguje, přijímač pouze nezachytí signál ani z jednoho satelitu.
Kat aby to spral. Garmin mi odešel do křemíkového nebe a nechal mě tu opuštěného, na pospas bloudění. Nejhorší na tom ale je, že se už několik let o dění na GPS scéně vůbec nezajímám, takže budu muset zase začít studovat weby a budu ztrácet čas filtrováním reklamních žvástů a irelevantních výhod.

Edit: po letmém shlédnutí současné nabídky navigací převážně s dotykovým displejem se zatím kloním k "zastaralé" variantě Garmin Legend HCx. Na dohledání tankových zátarasů, kabelových studní a kanálů bude více než dostatečný.

úterý 27. října 2009

Opět jsem si u Shellu nedal kafe

Asi je to trest. U Shellu totiž zásadně netankuji a po aféře s jejich podřadnou prémiovou naftou mám i jiné argumenty, než je morálka či ekologie. Přesto jsem se v posledních týdnech dvakrát pokusil o načepování kofeinu.
První pokus jsem učinil na dálnici D1, kousek za Humpolcem směrem na Prahu. Poslušně jsem si na narvané pumpě vystál frontu na kafe a slušně požádal o capuccino do kelímku sebou. "Mám puštěnej čisticí program," odbyla mě žena za pultem. Na dotaz, jestli dokáže odhadnout, zda-li ten program skončí ještě letos mi řekla, že si mám počkat dvacet minut. "Za dvacet minut si dám kafe v Praze!" Chápu, že toho měla plný zuby. Plnej barák zákazníků, co tam chtějí nechat peníze, to naštve každýho. Pak je takový program na čištění kafevároše dobrou záminkou pro lemplování.
Druhý exemplární příklad se mi stal dnes, tentokrát na dé dvojce, u Podivína. Tentokrát jsem se rozhodl využít samoobslužný automat, protože za pultem nebyla ani noha. Vzal jsem si kelímek, když v tu mě odstrčila nějaká šmudla v barvách Shellu a začala do jakéhosi šuplíku nalíva mléko. "Se ani nepodívá, debil...," ozvala se její kolegyně, šmudla číslo dvě s mopem. "Máte pravdu dámy, opravdu jsem si nevšimnul toho šuplíku." Pokusil jsem se o normální komunikaci. Baba do stroje nalila asi pět litrů krabicového mléka, pak vzala jakousi hadici, co se tam válela na polici a zastrčila ji do mléka. Chvilku jsem počkal, jestli se bude něco dít a protože se nedělo nic, otočil jsem se na podpadku a šel pryč.
Nemám problém za kvalitu zaplatit, vím, že hezké věci stojí peníze. Rozhodně je ale nebudu dávat někomu, kdo o ně ve skutečnosti ani nestojí.

pondělí 26. října 2009

Vítám nové čtenáře

Minulý týden jsem byl přátelsky a v dobré víře upozorněn, že tento blog pilně sledují operativci z BIS. Protože podobně jako přátelé z Elave nemám co skrývat, mohu napsat jen jediné: přátelé, buďte vítáni ;)

MO-S 5 Na trati

Dnes jsem cestou z Bohumína opět míjel MO-S 5 "Na trati" a tentokrát jsem nezaváhal a udělal jsem několik snímků do blogu. Pevnostní objekt je zajímavý svojí opravdu atypickou koncepcí, protože byl postaven jako "dvoudílný", uprostřed rozdělen železniční tratí. Dnes přes objekt vede přivaděč k dálnici D1 a oba objekty spojuje propustek.

Citace z opevneni.vojenstvi.cz
Srub MO-S 5 vlastně nejatypičtější provedení mezi atypickými. Výstavba celého stavebního podúseku Bohumín, do kterého patřil i srub „Na trati“, byla zahájena 23. října 1935 stavební firmou Dr. ing. Skorkovský. Její „stavební šílenství“ na 200 pracovních dnů zachvátilo Bohumínsko. Velitelem stavby byl nejprve jmenován škpt. žen. Jaroslav Sirotek, škpt. žen. Václav Gašek a kpt. stav. Václav Tuka.

Webová stránka KVH Bohumín, který tu hospodaří.
Fotomapa z období stavby (a až to někdo z Geodisu nafotí znovu, pak aktuální stav).
Fotomapa z roku 2002, trať ještě prochází středem objektu (nyní je přeložena).


Vstupní objekt











Zadní objekt mezi náspy







Humbuk kolem dálničních známek

Dnes se celý den na Radiožurnálu mluvilo o plánovaném zdražení dálničních známek (odpoledne už o reálném zdražení, protože to prozatimní vláda mezitím odsouhlasila). Hlas dostal mluvčí ministerstva dopravy (zcela za zdražení) i mluvčí jakéhosi autoklubu (zcela proti zdražení). V této souvislosti je jen pozastavím nad autoklubem. Netuším, koho autoklub zastupuje, ani to, kdo ho platí. Jak se zdá je podstatné, že se může vyjadřovat.
V podstatě mi zdražení nevadí, dokonce bylo očekávatelné. Jen mě zarazilo, že se nikdo při vypočítávání zisku na tomto opatření (já jsem ho odhadl na půl miliardy, aby v zápětí kličkující mluvčí totéž číslo nepřímo potvrdil) nezmínil o tom, že od nového roku by mělo platit mýto i pro automobily nad 3,5 tuny.
Že by konečně došlo na smrduté aviatiky, co se se svým truckem řítí závratnou šedesátkou po dálnici? No kéž by.

neděle 25. října 2009

Co je nového kolem památníku v Králově Poli

Úvodem tohoto blogu chci ještě jednou zdůraznit, že jsem nikdy nebyl, nejsem a ani nehodlám býti členem jakékoliv politické strany či uskupení a žádným případem nesympatizuji s Komunistickou ani jinou stranou. Ne, že by toto prohlášení bylo až tak důležité, ale jsou lidé, kteří místo věcné diskuse uráží, zpochybňují a napadají.

Kdysi jsem se tu už o tomto památníku zmínil a je pravda, že to je pro mě docela citlivé téma. Ne snad proto, že bych osobně znal někoho ze zde pochovaných, nebo bych byl na tomto pietním místě nějak osobně zainteresovaný. I když v podstatě jsem, protože zde žiji a jsem součástí celého tohoto prostředí. V posledních letech si z tohoto místa někteří lokální politici vytvořili své politikum. Místostarosta za ODS Pelán jej poničil rozbrušovačkou. Jakýsi lokální politik z Hradce Králové na svém blogu na idnes.cz rovněž ví, co a jak, kdo je špatný a kdo dobrý.

Řada politiků tvrdí, že motiv srpu a kladiva na památník nepatří, protože se nejedná o oficiální symbol Rudé armády. Dalším tvrzením je, že není jisté, že tu je vůbec někdo pochovaný a pokud (hloupou shodou okolností...) ano, pak se stejně neví, o koho se jedná. Jedním z posledních trumfů těchto spoluobčanů je požadavek, na navrácení pomníku do "původního" stavu s tím, že už stejně nikdo neví, jak pomník vypadal a tak vlastně není co řešit.

Minulý týden jsem se shodou okolností setkal s lidmi, kteří o tomto pomníku mají co říct. Jsou to titíž lidé, kteří od počátku tohoto smyšleného sporu hájí zachování podoby památníku a jsou to rovněž titíž lidé, kteří jsou veřejně zostouzeni za svoje názory. Dovolím si připojit několik poznámek, neboť řadu dokumentů jsem na vlastní oči viděl.

  1. Srp a kladivo
    V současnosti je k dispozici kopie originálu rozkazu Josefa Stalina, ve kterém nařizuje Rudé armádě používat jako čepicový znak hvězdu s vepsaným srpem a kladivem. Na rozkazu je zajímavé, že jej psal Stalin rukou a původně napsal slovo "kladívko" (molotoček), což opravil. V tomto bodu je zřejmé, že srp a kladivo sem tedy patří, byť jako součást hvězdy (viz zápis v mém blogu se snímky obdobného pomníku v Banské Bystrici)

  2. Pochovaní vojáci
    V oficiální kronice Králova Pole je uveden jmenný seznam všech pohřbených vojáků, včetně místa úmrtí. V současnosti probíhá ověřování jednotlivých jmen (aby byl tento autentický seznam nezpochybnitelný), z celkového počtu 326 osob je v současnosti ověřeno cca 170 jmen.

  3. Původní podoba
    Původní podoba památníku je zachycena na fotografiích, které jsou uloženy v Archivu města Brna. Na původním památníku byla velká hvězda a velký srp s kladivem v podobě, kterou by občan Pelán ztěží vydýchal. Když jsem nasal velká, tak myslím opravdu velká.

Jak je vidět, není pravda, co nám naši lokální politici tvrdí. Nevím, proč neříkají pravdu a slovy majora z Pelíšků se ptám, komu tím prospějí? Nebo naopak, komu tím uškodí? Proč tolik vadí, že nás osvobodila Rudá armáda? Nebo teď bude moderní, že podobně jako náckové popírají holokaust budou někteří novodobí elitáři popírat existenci Rudé armády a bagatelizovat jejich oběti?

V podobných souvislostech je zvykem zmínit, co nám osvobození Rudou armádou přineslo. Lidé rádi mluví o krádežích kapesních a náramkových hodinek, o znásilňování a jiných zvěrstvech. Už se tolik nemluví o tom, že pokud se o podobném chování dozvěděla NKVD, zasáhla velmi citelně a exekuce byla provedena bez prodlení. Rovněž je připomínán únor 1948 a další roky rudého teroru. Za jednoznačného viníka je zde vždy označen Sovětský svaz. Výše uvedeným pochopitelně nepopírám, že se řada spojeneckých vojáků nechovala tak, jak měla.

Přátelé, dovolím si otázku z dějepisu pro 7. třídu obecné školy. O čempak se dohodl Stalin, Churchill a Roosevelt v Jaltě 1945? Byla to naprosto jednoznačná dohoda, ve které nás naši západní spojenci opět, stejně jako v roce 1938 odepsali. Připisovat tedy jednoznačně vinu Sovětskému svazu nelze. Soudruzi z Velké Británie a USA moc dobře věděli, co se v sovětském bloku děje, ale v tu chvíli jim byla bližší košile, nežli kabát a pamatujme, že USA moc potřebovali, aby se SSSR zapojilo na východě do války s Japonskem. (Další dohoda z této konference byla, že se v poválečných procesech nebudou trestat excesy spojeneckých armád, např. bombardování Drážďan, použití vodíkové bomby etc.)

Je zřejmé, že historie není nikdy jednoduchá. Přesto bych byl rád, kdyby alespoň vojáci, kteří u nás při osvobozování naší vlasti padli, měli klid.

Pokud ovšem politici ví, co znamená termín vlast...

sobota 24. října 2009

Kdo byl Graham Bamford?

Přiznám se bez mučení, že až do dnešního dne jsem o Grahamu Bamfordovi neměl nejmenší ponětí. Znal jsem Jana Palacha, Jana Zajíce a z doslechu jsem věděl o Ryszardu Siwiecovi. Všechny tyto osoby spojuje velmi bolestivý a názorný protest vůči invazi vojsk Varšavské smlouvy - sebeupálení.
Dnes jsem se dozvěděl o Grahamu Bamfordovi. Dovolím si ocitovat z Britských listů:

To se nedá dost dobře říci o sebevraždě Angličana Grahama Bamforda, k níž došlo v roce 1993 (29.dubna, poznámka autora blogu) před britským parlamentem ve Westminsteru. I když to bylo v nedávné britské historii něco neobyčejného, skoro žádný britský denní list se jí podrobněji nezabýval. Bylo známo, že Bamford je v depresi, protože se mu rozpadlo manželství, a tak politický význam jeho smrti byl bagatelizován. Avšak v dopise, který Bamford napsal jedné dobročinné organizaci před smrtí a jímž jí nabízel své služby, tento Angličan konstatoval, že "novinová fotografie nešťastné balkánské holčičky, přibližně ve věku mé vlastní dcery, ho přiměla k akci."

O několik dní později napsal poslední dopis: "Britská armáda nesmí být čestnou stráží na hromadném pohřbu. Bosenská nemluvňata, bosenské děti a ženy očekávají, že politikové učiní, co vědí, že mají učinit - poskytnout jim vojenskou ochranu."

Žádná britská televizní stanice neusoudila, že je Bamfordova smrt pro ni dostatečně zajímavá, a tak to zůstalo na Chorvatovi, Nenadu Puhovském, aby natočil film o Bamfordovi, který odráží jeho vlastní znepokojení nad apatií veřejnosti ohledně hrůz, k nimž dochází na Balkáně.

Tento týden jsem s jedním kamarádem diskutoval o masakru ve Srebrenici a úloze Holanďanů, kteří si to - jako správní turisté - z povzdálí fotografovali. A upřímě řečeno je mi zcela u prdele, že nesměli zasáhnout. Za rozkaz nezasahovat v tomto okamžiku by měli vedle Karadziće posadit na lavici obžalovaných i vojenského velitele UNPROFOR a tehdejší politickou elitu. V této souvislosti musím zkonstatovat, že ačkoliv se o Bamfordově činu nemluvilo, zaslouží si náš obdiv a vzpomínku.

Omlouvám se za jeden neslušný výraz, bohužel v tomto případě to jinak nešlo.

9. podzimní Medlánecký pochod

Po propadáku s počasím, který nastal minulý týden, jsme se dnes vyhrabali ven a i když počasí nestálo za víc, než za to neslušné smradlavé na botě, dali jsme dětskou variantu (protože jsme šli s dítětem). Je neuvěřitelné, jak jsou ty krátké trasy vysilující. Děti pořád zastavují, remcají, zdržují, čůrají, pijí, svačí, bolí je nohy, je jim zima, je jim horko, nebaví je to, chtějí domů na pohádku atd. Ve finále jsem byl víc nachozený, než kdybych šel minimálně dvacítku a mentálně jsem byl na úrovni houpacího koně.

Start pochodu byl ve středisku Sýpka, což se ukázalo býti celkem problémem, protože jsme nevěděli zcela přesně, kde ji hledat. No, našli jsme. Z centra starých Medlánek jsme vyrazili po zelené přes Medlánecké kopce a pak dále do Komína a Bystrce. Tuto část jsem už znal, vedla tudy závěrečná část Kudrny. První samokontrola byla na Medlaňáku, druhá v ZOO Bystrc (dali nám razítko). Odtud už jsme se vraceli pod Mniší horou k letišti (kde mě adoptovala místní číča) a dolů do Medlánek. Cíl byl v Restauraci u Němce (čili u Fašisty, jinak se této paluši neřekne). Po třinácti kilometrech jsme dostali každý odznak, pohlednici, diplom. Na startu jsme vyfasovali Horalku a já propisku.





Jak změnit volební zákon?

Tento týden jsem dostal jednu ze svých geniálních myšlenek, konkrétně když jsem se po návratu z pohostinského zařízení sprchoval. Co takhle změnit volební zákon? K úvaze o změně zákona mě vedou dvě věci: jednak je to typicky mizerná účast voličů a pak jsou ve hře i nová, tzv. Lisabonská pravidla (tedy že větší stát má větší práva).
Jak by tedy měl vypadat nový volební zákon?
  1. Účast ve volbách by byla povinná. Na tom není nic nedemokratického, v řadě zemí EU je tato povinnost zakotvena v zákoně a nikdo nic nenamítá. Jenže co s joudy, které kromě plného bachoru nic nezajímá? Od toho tu máme bod číslo 2.
  2. Každý jednotlivý hlas voliče by měl váhu přepočítanou podle profitability jeho držitele. Jinými slovy - kdo do systému více dává, má větší právo k podílu na moci, než ten, kdo ze systému jenom bere.
  3. Jednotlivé hlasy by se přepočítávaly takto:
    - hlas důchodce a studenta by byl přepočítán koeficientem 0,5
    - hlas člověka, nepracujícího a žijícího z podpory by byl rovněž přepočítán koeficientem 0,5
    - hlas pracujícího člověka s výdělkem do násobku 1,5 celonárodního průměru by byl přepočítán koeficientem 1
    - hlas pracujícího s výdělkem mezi násobkem 1,5 - 2,5 celonárodního průměru by byl přepočítán koeficientem 1,5
    - hlas pracujícího s výdělkem nad násobek 2,5 celonárodního průměru by byl přepočítán koeficientem 2

Chápu, že takový návrh nemá šanci na úspěch. Přesto by bylo zajímavé otevřít na toto téma širší debatu, protože kdo živí tento stát? Chudí, nebo bohatí? Loseři, nebo úspěšní? Líní, nebo pilní?

Je pravda, že řada nezaměstnaných do své tíživé situace nespadla sama. Přesto se přimlouvám za zvážení, kdo by měl mít větší vliv na chod věcí veřejných - je to ten, kdo to ze svých daní platí, nebo ten, kdo ne?

Je jasné, že zejména levicové strany - bašty loserů - by byly striktně proti. Ony potřebují tyto spoluobčany, protože jsou pro ně velmi snadným zdrojem hlasů. Lidé, kteří žijí pro tento okamžik, kteří se opájí, když jim Paroubek slíbí 13. důchod nebo zvýšení prodpory v nezaměstnanosti. Oni si neuvědomují, že Paroubek bude dávno zhnilý v rakvi a jejich děti budou stále splácet jeho dluhy.

Smutné je, že ačkoliv Lisabonská smlouva zavádí tyto pravidla pro velkou politiku, v té národní bude i nadále platit, že lidé bez zásluh budou rozdělovat majetek, na jehož vytvoření neměli nejmenší zásluhu, čímž míním politiky. Volby již v dnešní době nejsou ani tak o prosazení dobrých kandidátů. Volby slouží k eliminaci lumpů.

A s tímto konstatováním toto politicky nekorektní téma opouštím.

čtvrtek 22. října 2009

Pomník obětem 1. světové války - Vilémov

Ve Východočeském Vilémově se nachází monumentální pomník padlým z 1. světové války s domontovanou cedulkou pro padlé v té druhé.











středa 21. října 2009

Pandořina skříňka

Zdá se více než pravděpodobné, že západní svět otevřel spolu se samostatností Kosova Pandořinu skříňku. Nejen, že tomuto nelogickému kroku ihned zatleskala Moskva, protože velmi touží sebrat Gruzii územé Severní Osetie a Abcházie, ale nyní se ke slovu hlásí opět Balkán a Bosna a Hercegovina.
Otázkou je, kdy se na základě tohoto precedensu rozhdnou osamostatnit Valoni, Baskové či Korsičani? V Belgii měli po posledních volbách velký problém se sestavení vlády a nejednalo se o spory politické, ale nacionální. A pak, že Evropa má tyto spory již za sebou.
Nemá.
Mohli bychom současnou politiku USA vůči světu označit jako "Divide Et Impera?"
Domnívám se, že ano.
Jen se bojím, aby pak měl vůbec někdo možnost naplnit ten imperativ Impera...

úterý 20. října 2009

Chtějí trestat Čechy, nás na Moravě se to netýká

Dnes vyšek na aktuálně.cz článek o tom, jakými způsoby by mohli eurohujeři potrestat Čechy za nepodepsání Lisabonu. Velmi mě to potěšilo, protože Moravanů, Slezanů a Romů se případný trest netýká. Bravo!

V článku mě zaujala např. tato formulace:

Pokud Češi zmaří Unii projekt velké institucionální reformy, na které evropští politici strávili bezmála deset let, těžko mohou počítat s přívětivou podporou našich zájmů.

Už dříve jsem tu psal příměr k pekaři se spálenými houskami. I on se snažil bezmála celou noc a nebylo mu to nic platné, protože zmetky nikdo nechtěl. Zde jsou zmetci dva. Prvním zmetkem je předpoklad, že evroský politik = občan. To je nesmysl, viz dále. Druhým zmetkem je tvrzení, že se snažili deset let. Pokud si dobře vzpomínám, tak v roce 2003 ratifikoval koloťuk Gross tzv. Evropskou ústavu, která mělo po nabytí účinnosti nahradit Maastrichtskou smlouvu a Smlouvu o založení Evropského společenství. Tato tzv. Euroústava byla vhozena do žumpy dějin poté, co ji v roce 2004 v referendu odmítli obyvatelé Francie a Nizozemí. Ať počítám, jak počítám, mezi Lisabonskou smlouvou a Ústavní smlouvou uplynulo pět let.
Máme tu tedy dva problémy:
  1. Lisabonská smlouva je pouze přepsanou či jinak pojmenovanou Euroústavou, potom by platilo tvrzení o deseti letech práce, protože měla nahradit Maastrichtskou smlouvu z roku 1993.
  2. Druhý problém se jmenuje občan; občan Francie si nepřál tuto smluvu, proto ji o pět let později neschvaluje on, ale"volený" zástupce (taky se někdy ptáte, kdo ty exoty mohl zvolit?), který tomu rozumí líp (to dá rozum).

Jak je tedy možné, že nás Francie, která v roce 2003 prakticky zablokovala reformní proces v Evropě (a které tehdy nikdo nevyhrožoval fyzickou likvidací, jako Irsku či nám), nyní přichází s tak tvrdými slovy na naši adresu? Že by měli špatné svědomí?

Ve zmíněném článku se ještě hovoří o nebezpečí vícerychlostní Evropy v případě neschválení Lisabonu. Chtěl bych vznést v pravdě řečnickou otázku: opravdu si eurohujeři myslí, že ve společnosti Rumunska, Bulharska, Chorvatska, Albánie či Turecka budeme moci hovořit o Evropě jednorychlostní?

Hahaha...

pondělí 19. října 2009

Jak by měly vypadat Primky?

Vždy, když někde diskutuji na téma "Navoněná bída alias Prim", většinou nemám alternativu, jakou bych nabídnul k tomu, co tato firma dnes produkuje.
Trošku jsem při tom pozapomněl na produkci firmy Prim MPM, tedy firmy, která sice hodinky nevyrábí, ale vlastní tento label a hodinky si nechá dělat v Číně. V nabídce mají řadu příšerných echt čínských hodinek, občas se ale dá najít něco, co z řady vybočí.
Co třeba novodobá varianta Prim Sport? Existují jak v quartzu, tak dokonce i v automatu (Myiota).
Foto jsem udělal přes zamřížovaný výklad, proto nechybí i autentické cenovky. Oproti Eltonu se jedná opravdu o lidovky.


Pomník obětem 2. světové války - Brünnlitz

Ani nevím proč, ale vždy, když jedu přes Brněnec, vzpomenu si na scénu z filmu Schindlerův seznam - když přijede první transport z Plazsowa na nádraží v Brněnci, na nákladní rampě stojí Oskar Schindler (Liam Niesen) s rozpraženýma rukama a pronese větu "Welcome in Brünnlitz".
Takže i v Brněnci mají pomník obětem 2. světové války.

neděle 18. října 2009

Poslední památka na pravostranný provoz v Brně

Možná poslední dochovaný pozůstatek po pravostranném provozu tramvají se nachází v prostoru Brněnského výstaviště, přesněji řečeno na přilehlém tramvajovém "nádraží". Dopravní řešení je zde na první pohled velkorysé. Dvojkolejná trať je nejprve vedena po nádherném klopeném betonovém mostě a rozšiřuje se na celkem čtyři koleje, což umožňovalo zachovat průjezdnost tranzitních vozů do vozovny Pisárky. Původně tramvaje najížděly k peronu nejblíže výstavišti (na fotografiích je to nástupiště s dispečerskou chaloupkou na muří nožce - ta je rovněž původní) a lidé se do areálu dostali po širokém a bohatě dimenzovaném schodišti směrem k Mendlovu náměstí (souběžně s terasou trati). Naopak lidé, kteří areál opouštěli, podcházeli nástupiště podchodem. Díky tomu se nekřížily cesty a nedocházelo k tomu, k čemu dochází dnes. Na snímcích jsou rovněž patrné dvě postranní schodiště kolem podchodu, směrem k prvnímu nástupišti. Předpokládám, že v době konání veletrhů bylo toto schodiště uzavřeno. Po stranách vstupu do podchodu jsou dodnes dochované dvě budky pro prodej lístků. Vše je původní z roku 1928!