Comeback Bailey mostů

Dnes padlo rozhodnutí, že na zvládnutí povodňových oprav budou ze skladů Správy silnic použity uložené Bailey Bridges, tedy bejlíky. Pro mě, jako známého milovníka těchto mostů je to informace nesmírně radostná, pro řadu řidičů bude zajisté nesmírně frustrující.

Pro pobavení si dovolím opublikovat pár faktů o tomto velmi zajímavém mostu.

Konstrukci mostu navrhnul na počátku čtyřicátých let Donald Bailey, úředník britského Ministerstva války pod vedením A.M. Hamiltona. Řešení tohoto mostu bylo patentováno, přijato do výzbroje a v roce 1943 byl tento most poprvé použit spojenci v Itálii. Bailey Bridge byl v průběhu války použit na všech frontách a nelze vyloučit jeho použití i v zemích bývalého SSSR, kam se mohl dostat v rámci spojenecké pomoci.Po druhé světové válce se Bailey Bridge rozšířil nejen na ostatní území Britského společenství národů (např. Indie), ale díky UNRRA se rozšířil v zemích střední a východní Evropy. Tímto způsobem se tyto mosty dostaly i na naše území.

Popis konstrukce Bailey Bridge (převzato z http://www.fronta.cz/ a www.davar.cz/badatelna):

Konstrukce těchto mostů je dobře promyšlená. Základem je svařovaný konstrukční prvek o rozměrech cca 3150x1550x180 mm a hmotnosti okolo 260 kg. Používá se na vodorovné nosníky a teoreticky zřejmě i svislé konstrukce pilířů. Prvek je svařovaný z ocelových profilů a plechových dílců pevnostní řady "52" (mez pevnosti v tahu 520 MPa, to je zatížení cca 52 kg na 1 mm2 průřezu). Horní a dolní pás tvoří dvojice profilů U 4" x 2" (101,6 x 50,8 mm, zhruba naše U 100) otočených stojinami k sobě. Svislice a šikmé zavětrování jsou z profilu I 3" x 1,5" (76,2 x 38,1 mm, zhruba naše I 80), výztuhy na spojích jsou z plechu tloušťky 1/4" (6,35 mm). Tyto prvky se spojují čepy o průměru 48 mm (to kupodivu neodpovídá žádné palcové míře) narážených buď do zesílených konců horních a dolních pásů pro vodorovné napojení, nebo do příčných výztuh mezi pásy pro vertikální napojení těchto prvků.
Prvky lze montovat a spojovat jak na délku, tak pro zvýšení únosnosti buď nad sebe nebo i vedle sebe. Rozteč mezi hlavními nosníky mostu daná konstrukcí příčníků je cca 3,70 m. Kostra mostovky (vozovky) je tvořena příčníky I 10" (254 mm, cca I 260) položenými na hlavní pásy a podélníky I 3". Kostra mostovky může být namontována jak na horní (výjimečně), tak i na spodní pás. V případě montáže několikapatrového nosníku, pak tedy může být i mezilehlá. Samotná mostovka pak může být např. dřevěná, či z ocelového plechu, trubek, klád a podobně.
Příhradový nosník má tvar dvou spojených písmen K. Na koncích jsou zakončení typu samec/samice umožňující snadné spojení příhrad pomocí ocelových čepů. Mostovka pak nabízí komunikaci o šířce cca 3,5 m. Příčné nosníky uchycené ke spodní části příhrad přesahují mostní konstrukci a slouží k montáži chodníků vedle vozovky. Příhradové nosníky je možné umisťovat vedle sebe i nad sebou (většinou max. 3), vznikají pak mostní konstrukce označované kódy X/Y, kde X je počet příhrad v podélném směru a Y je počet příhrad nad sebou. V našich končinách je nejběžnější konfigurace 2/1. Nosnost mostu se zdvojením či ztrojením příhrad výrazně zvyšuje, například 45 m dlouhý most v konfiguraci 3/3 unesl tank Churchill i s přepravníkem, tedy celkem 70 tun! Mostovku nesou příčné nosníky, na nichž spočívá vozovka z prken nebo ocelová (ta zejména u vojenských aplikací, kdy dřevo příliš trpělo přejezdy tanků).
Stavebnici doplňují další prvky pro krajní pole, svislé výztuhy, svorky, ložiska a patřičné nástroje a montážní přípravky (viz. obrázek).
Mosty se montují zpravidla na břehu a vysouvají v ose na protější břeh. Montáž mostu provádí ženijní četa, vybavená nákladním automobilem tak, že postupně sestavuje jednotlivé segmenty na zemi a za pomoci nákladního automobilu jej postupně "tlačí" k protějšímu břehu. Při tomto způsobu montáže je na zemi vždy vyšší počet segmentů než ve vzduchu, aby nedošlo k převážení. Lze je však samozřejmě montovat i letmo a nosníky se dají využít i pro opravy či zesílení stávajících mostních konstrukcí.

Proč Paroubek svrhnul vládu?

Dnes jsem prožil jeden ze svých ojedinělých okamžiků osvícení. Shodou okolností jsem se kdesi v zahraničí bavil o krizi českého zdravotnictví a přišlo to. Už vím, proč Paroubek svrhnul vládu.
Odpověď je snadná a kupodivu stejná, jako ta na otázku, proč vyhrál krajské volby. Protože třicet!
Nechápete?
Je to snadné. Sociální demokracie na úkor českého zdravotnictví začala plnit volební sliby a v krajských nemocnicích platí za pacienty poplatky. Spousta našich občanů, zejména těch slušně řečeno naivních si mne ruce, jak s tím vydrbali.
Omyl. Ještě nevydrbali a nevydrbou. Ono totiž bude často vydrbáno s nimi. Kdypak že to nastane to globální vydrbání s voliči sociální demokracie? Inu na jaře 2010, až budou muset začít platit daň z darů, které přijali v tomto roce od krajů. Ony se totiž všechny dary pěkně nasčítají a finanční úřad to pak obdarovaným pěkně spočte.
Ahá, a japak s tím souvisí svržení vlády?
I tato odpověď je nasnadě. Jen si stačí promítnout do časové osy, kdy začnou finanční úřady požadovat zaplacení této daně a kdy měly proběhnout řádné volby. A aby šli k volbám voliči, kteří mají v příliš živé paměti obsílku s modrým pruhem, to si Jirka ze srdce nepřeje. (Ostatně proto nechtěl, aby byly předčasné volby v červnu. Lidem se musí dát čas, aby zapomněli.)

Zdroj obrázku

Echtovní hodinky pro chronomagora

Člověk postižený chronomagorií trpí až neskutečnou promiskuitou, alespoň pokud jde o tikající zázraky na levé ruce. Ačkoliv jsem ještě nestihnul vyfotit svoje nejnovější hodinky, už zase švidrám po internetu a v hlavě spřádám sny. A abych při tom volně navázal na již dříve zmíněnou německou značku Archimede, budu se opět držet germánie, ale tentokrát zajedu do Pforzheimu, kde sídlí značka Stowa.

Zatímco Archimede je značka mladá, Stowa je tradiční německý výrobce (od roku 1927). Ačkoliv je to oproti švýcarským značkám pořád mladá značka, v Německu patří spíše k těm starším. Přece jen má výroba hodinek delší tradici v zemi helvétského kříže. Povídání o historii značky přenechám jiným, já se pouze budu sdílet o nádherném modelu Stowa Marine Original.

Hodinky vycházejí z designu námořních chronometrů, z nichž přebírají designově čistý ciferník s mimostřednou vteřinovkou. Průměr pouzdra je velmi příjemných 41 mm. Hodinky jsou vyráběny v několika verzích, jak s ručním nátahem s mimostřednou vteřinovkou, tak i s automatickým strojkem ETA s možností COSC certifikace, černým i bílým ciferníkem, leštěným či matným pouzdrem, arabskými i římskými číslicemi a dokonce i s pouzdrem z růžového zlata (5900€). I přes toto množství modelů nemám problém s výběrem modelu - s ručním nátahem (UNITAS) a arabskými číslicemi. Samotný strojek stojí za zmínku, byť je to celkem standardní kalibr. Stowa strojek vyzdobila Ženevskými pruhy, modřenými šroubky a mikroregulací setrvačky s labutím krkem (swan-neck). Na mém wish listu jsou tyto hodinky již dlouho, ale stále čekám, až nadejde ten správný okamžik, kdy je zakoupím a kdy se s nimi budu moct každé ráno pomazlit při natahování. Čekací doba na hodinky Stowa se pohybě běžně v řádu měsíců, nákup je možný prakticky výhradně u výrobce.

Zdroj obrázků

Malé odbočení pod čarou na téma ETA/Valjoux

Hodinářský gigant Swatch Group, který je výrobcem v současnosti nejpoužívanějších (a nejkopírovanějších) strojků ETA/Valjoux se v minulosti rozhodl, že omezí dodávky těchto strojků firmám mimo skupinu. Z hlediska konkurenčního boje se jedná o rozhodnutí logické, z hlediska švýcarského antimopolního úřadu již méně. I když se toto omezení mělo dotýkat jen tzv. Ebauché strojků (česky "polotovarů"), Swatch Group nesmí toto omezení dodávek aplikovat ihned, ale během cca pěti let bude postupně snižovat dodávky tak, aby se ostatní firmy mohly na toto opatření připravit.
Možná si řeknete, co mají společného tyto strojky s produkcí konkurenčních firem. Inu mají. Zjednodušeně řečeno je Ebauché strojek polotovar, který si firma dozdobí, opatří např. vlastním rotorem, a vyryje na něj svůj název. Toto činí nejen firmy v rámci Swatch Group (např. Omega Co-Axial je "pouze" upravená ETA), ale i hodinářské firmy velmi slovutné a mimo Swatch stojící - Breitling, Tag Heuer apod. Pochopitelně se to Nicolas Hayekovi nelíbilo, bodejď. Je to stejné, jako kdyby si např. Renault kupoval motory od VolksWagenu, dal na ně svoji značku a tvrdil, že vyvinul nejlepší motor na světě (toto přirovnání není přitažené za vlasy, v hodinářské branži to bohužel takto chodí).
Do budoucna budou mít hodinářské firmy tři možnosti, co dál:

1. buďto se s tím smíří, na strojcích bude vygravírované ETA a už je nebudou moci označovat svými značkami
2. nebo se s tím nesmíří a koupí si strojky jinde
3. no a v nejlepším případě si vyvinou strojky vlastní

AD 1: toto řešení bude vyhovovat asi jen malým a nezávislým producentům v segmentu levných hodinek do 1000€. Již nyní s tím nemají problém značky jako Archimede, Precista, Steinhart a další.
AD 2: možnost koupit strojek jinde existuje, její jméno je Sellita. Např. Oris u některých modelů nahradil ETA 2824 strojkem Sellita SW200, který má přibližně stejné parametry (27 kamenů oproti 26 u ETA). Zajímavé je, že Oris tento strojek obratem označil jako Oris Caliber 733 a instaloval tam svůj červený rotor.
AD 3: na toto řešení čekají snad všichni chronomagoři světa. Svoje řešení in-house kalibru už ohlásil např. Breitling a snad se něco chystá i u Tag Heuer.

Jak je na tom tradiční český výrobce Prim z Nového Města nad Metují? Po pravdě řečeno nijak slavně. Do svých už tak předražených modelů dává standardní strojky ETA (viz bod AD1), které ovšem označuje jako svoje kalibry (viz bod AD2) a současně ohlásil, že na trh hodlá uvést vlastní kalibr (viz bod AD3). K tomuto prohlášení ale panuje všeobecná skepse.

Mít v portfoliu vlatní in-house kalibr znamená výrazný posun značky od spotřební kvality k haute horlogerie. Když pominu levné značky s vlastními kalibry (typicky Seiko, Orient, Seagull či Citizen, kteří chrlí mnoho milionů hodinek ročně), či poněkud exotické ruské značky Poljot, Vostok, Šturmanskie atd. (ve skutečnosti se jedná např. o staré švýcarské kalibry, které se vyráběly v dobách SSSR licenčně na původních strojích ři německé kalibry, které se vyráběly bez licence na strojích ukořistěných během Druhé světové války), není vlastní kalibr běžný. Je velmi málo zejména malých manufaktur, které by vývoj a výrobu zvládly. Mezi ně patří např. firma Nomos z příhraničního Glashütte. I na tomto příkladu je zřetelně vidět, jak Primu ujel vlak, protože ještě v devadesátých letech patřil k nemnoha firmám světa, které výrobu vlastních strojků zvládly.

Německé hodinky - Archimede

Na několik etap se pokusím přiblížit současnou produkci německých hodinářských firem, které se pohybují v segmentu "dostupných" značek. Jejich společným jmenovatelem je vynikající dílenské zpracování, většinou švýcarský strojek a cena, která nezruinuje rodinný rozpočet (jak který). Pokud zmiňuji švýcarský strojek, pak mám na mysli mechanický strojek, nikoliv cokoliv na baterie.

Povídání začnu značkou, kterou vzhledem ke kvalitě považuji za nejdostupnější, a to Archimede. Tato značka patří do skupiny Ickler, hodinářské manufaktury založené v roce 1924. Možná bych měl správněji než "hodinářské" napsat, že se jednalo o továrnu na výrobu hodinkových pouzder, což ostatně Ickler dělá dodnes. Kromě výroby pouzder pro řadu hodinářských i pseudohodinářských firem (ono to funguje asi takhle: v lepším případě si firma koupí pouzdro od Icklera, strojek od ETA, k tomu dobastlí ciferník a ručičky a má vlastní hodinky; v horším případě si hodinky nechá zbastlit v Číně, jako například Prim-MPM) vyrábí Ickler i hodinky, a to pod několika značkami:

• Limes - oblekovky, čili hodinky společenské
• Archimede - hodinky sportovní a reminiscenční B-uhr
• Defakto - hodinky ryze designové
• Autran & Viala - oblekovky, tentokrát i quartzové

Z těchto čtyř značek jsou alespoň u nás bezkonkurenčně nejpopulárnější hodinky značky Archimede. Na první pohled zaujmou kvalitními pouzdry z nerezové oceli (kartáčované i leštěné), velmi kvalitními ciferníky s gilošováním a velmi kontrastním tiskem a zejména vynikající cenou. O kvalitě hodinek Archimede svědčí i to, že v roce 2008 byl model Archimede Pilot Chrono vyhlášen nejlepšími hodinkami roku v kategorii do 1000 €.

V modelové řadě Archimede nalezneme:

• Pilot Chrono, již zmíněný velmi úspěšný model pilotních hodinek, odkazující k tradici B-uhr. Hodinky jsou osazeny švýcarských chronografem Valjoux 7750 a zezadu mají průhledné dýnko. Hodinky jsou velmi příjemně nositelné a disponují přehledným a dokonale čitelným ciferníkem. Sám jsem tyto hodinky nosil řadu měsíců a nelze jim skoro nic vytknout. Při přímém srovnání např. s B-uhr Steinhart vynikne jejich dokonalé dílenské zpracování. (Povzdech: kdyby to uměli stejně i v Primu, bez řečí o "tradici", bez hry na sentimentální city, ale zato s dokonalým řemeslem.) Variantně je nabízeno pouzdro s PVD úpravou.
• Pilot, čili klasické B-uhr s pouzdry o průměru 39m 42 nebo 45 mm a černým, nebo světlým ciferníkem. Hodinky jsou standardně osazeny strojkem ETA 2824-2 (žádná vysoká hodinařina, ale osvědčená klasika).
• Vintage, nejnovější přírůstek v rodině Archimede. Takhle vypadaly hodinky před 50 a více lety, takže pokud chcete zdůraznit svoji konzervativnost, máte možnost. Viz fotografie v úvodu článku. Opět ETA 2824-2.
• Arcadia, klasické moderní oblekovky. Ničím na první pohled nezaujmou, na druhý pohled vynikne právě jejich jednoduchost v designu a dokonalost provedení. O těchto hodinkách jsem silně uvažoval, než jsem koupil Oris Classic Date, které jsou přeci jen ve stejné třídě o chlup výše. Opět ETA 2824-2.
• Sport Taucher jsou robusní hodinky určené pro sport včetně potápění. Osobně na nich velmi oceňuji osobitý vzhled, což v dnešní době není málo (většina výrobců kopíruje osvědčený design Rolex Submariner nebo Omega Seamaster). Vodotěsnost 300 m je předurčují k dovádění nejen ve vířivce (tam uděláte podle mě větší parádu s kolotočem JetSet), ale i při vážném potápění v moři. Opět je variantně nabízena PVD úprava, na rozdíl od pilotek bych o ní asi i uvažoval, i když bach dal nakonec přednost klasické kartáčované oceli.
• Archimede Outdoor, podle mého nejslabší článek nebízené kolekce, i když si asi svoje zákazníky najdou. Pokud jde o model bez chronografu, tam jim bude zdatně konkurovat právě Sport Taucher a verze s chronografem mi osobně přijde jako nemastná a neslaná.

Značka Archimede nabízí velmi kvalitní hodinky za velmi přijatelnou cenu. V daném segmentu jí sice mohou konkurovat i jiné značky (Steinhart, Prim - Elton), ale vlastní provedení je většinou převyšuje. Nevýhodou naopak může být, že se jedná o značku poněkud neznámou (na trhu od roku 2003), rozšířenou spíše mezi chronomagory než běžnou populací a pokud někdo v hodinkách hledá i prestiž a společenské uznání, měl by se raději poohlédnout jinde.

Na českém trhu hodinky prodává Chronoshop. Fotografie převzaty ze stránek Archimede, zobrazené hodinky zleva: Vintage, Pilot Chrono, Sport Taucher.

Švýcarské hodinky jsou drahé!

Podle tohoto článku švýcarské hodinky nejdou s dobou, protože jsou drahé. Přemýšlím, co tím titulkem chtěl autor říct. Možná chtěl naznačit, že s dobou jdou pouze ti, kteří prodávají levné zboží (typicky čínské hodinky, ať se držím tématu). Možná by švýcarské firmy měly zpytovat svědomí a měly by výrazně snížit ceny. Napadají mě dvě otázky:
1. proč autor článku mluví pouze o hodinkách ze Švýcarska a ne třeba z Německa. Vždyť hodinky z manufaktur v Glashütte jsou často výrazně dražší, než běžná švýcarská produkce nehledě třeba k hodinkám z produkce Eltonu (nástupce Primu v Novém Městě nad Metují), v jejichž případě jde pouze o velké navoněné nic (což by si zasloužilo vlastní článek).
2. proč autor nenapíše, že dnešní hodinářský průmysl netáhnou zákazníci v Evropě nebo USA, ale v Rusku a Číně. A dokud neklesne poptávka na těchto bezedných trzích, nikdo nemá důvod ceny snížit. Mimochodem, letos zdražily značky Omega, Tag Heuer i Breitling, vždy nejméně o 10% a navzdory krizi.
Navíc - a to považuji za důležité z hlediska marketingu - pokud si Swiss Made značky podrží stávající cenovou hladinu, budou zase o chlupec luxusnější, protože nedostupné.
Mimochodem - už dlouho zastávám názor, že hodinářská budoucnost není ve Švýcarsku, ale v Německu. Ale o tom zase až někdy jindy.
Post scriptum pro rejpaly: pokud si myslíte, že tyhle dětský plasťáky (byť Swiss Made Flik-Flak) tu nemají co dělat, tak mají. Flik-Flak a Swatch drží prodeje a přináší vyšší zisky, než všechny ostatní prémiové značky ve stáji Swatch Group dohromady... Tož tak.
Zdroj obrázku

Chybíš nám, a co dál...?

Ani dnes neustává globální hysterie ze smrti nejslavnějšího pedofila. "Chybíš nám...", volají na tryznách pozůstalí fanoušci, rvou si vlasy a po vzoru velkého Majkla si vrtají třetí díru do nosu.
Tak mě napadlo, co asi může následovat...? Tipuji, že kromě teorie spiknutí, úkladné vraždy zosnované FBI, CIA, KGB nebo Mossadem (to podle národnosti truchlících) máme na spadnutí ještě jednu teorii. Michael nezemřel, podstrčené tělo nebylo jeho a je jen otázkou času, kdy se k nám zase vrátí (stejně jako Elvis Pelvis).
Jen si říkám, jak je to možné. Majkl byl v podstatě odepsaný, bez peněz (v relativním smyslu, furt jich měl víc, než my všichni dohromady) a v globálním showbusinessu po něm neštěknul ani pes filipes. Díky jeho kriminální minulosti si žádný producent netroufnul na spolupráci s ním a najednou toto. Svět se zbláznil, držte si klobouky.
Zdroj obrázku

Výlet do Čížova

Na dnešek jsme s kamarády z Badatelny naplánovali výlet do Čížova. Ptáte se, co že je tak zajímavého na vesnici, kterou - co si dovolím tvrdit - většina obyvatel naší středozemě nedokáže najít na mapě, dokonce asi ani netuší, kde by mohla být. Některým se možná rozsvítí, když řeknu, že za kopečkem je Hardegg a za Čížovem v poli je zbytek železné opony i se špačkárnou.
Furt nic? Dobře, Čížov najdete tady.
Ráno jsme ve třech autech vyrazili z Brna směr Znojmo, které jsme ovšem mazácky minuli a po zhruba hodince jsem zaparkovali před budou Správy národního parku. Hezky opravená budova nás ovšem nezajímá svým současným posláním, nýbrž svým původním. V budově postavené na sklonku třicátých let sídlila finanční stráž (prosím nezaměňovat s nynějšími finančními úřady, nebo snad celníky; kredit finanční stráže byl podstatně vyšší). Krátce jsme nahlédli do prvního patra, kde je jakási expozice pro děti - naše děti zcela nezaujala, ale věřím tomu, že si zde někdo za evropské peníze pořádně namastil kapsu. V suterénu budovy se nachází dvě echtovní střílny (jedna je vidět i ze silnice), je vidět, že se tehdy opravdu počítalo s tím, že si republiku vzít nedáme (a nebýt Beneše, ani bychom si ji vzít nenechali). Protože jsme tu již byli a protože jsme začínali dostávat hlad, vyrazili jsme rovnou směrem do Hardeggu (jíst jsme chtěli v Čížově, takže jsme museli napřed ujít skoro 8 km s nehezkým převýšením). Cesta pěkně ubíhala, houby podél cesty vystrkovaly hlavičky a za chvíli jsme dorazili na vyhlídku nad Hardeggem. I když nám dnes počasí moc nepřálo a nebyla modrá obloha, pohled na Hardegg je dechberoucí (pouze zveřejněná fotka pochází z roku 2007, kdy byly lepší podmínky pro fotografování). V místní boudě jsme poseděli a popovídali jsme o všem možném, abychom asi za půl hodiny vyrazili k dnešnímu cíli, tedy dolů do vesnice. Další historické památky na nás čekaly pře Dyjí - řopíky vz. 37 a hlavně původní celnice (dodnes jsou patrné díry po kulkách z období šarvátek s Freikorpsem). Jestli bych si někdy neco přál, tak je to právě takový domeček na místě se silným geniem loci.
Přes Dyji vede hraniční most, na kterém podle barvy poznáte, na které straně hranice jste (naše je světlejší). Hned za mostem je po levé straně budova rakouské celnice (už opuštěné) a hospoda, ve které "mluví čhéski" a mění koruny za ojra v kurzu 1:28. Na baru neprodávají nic, nezdrželi jsme se. Hardegg je nádherná a typicky rakouská vesnice. Veškerá tráva ve vesnici je sestříhaná na vojenskou míru 3 cm (když píšu veškerá, myslím VEŠKERÁ), na ulici nepotkáte toulavého psa, nikde se neozývá ani štěkot, vše je upravené, až hrůza. Vlastní hrad je nádherný jak z dálky, tak i z blízka. Tak trochu připomíná Landštejn či Boskovice, zaplatíte vstupné (rodina kolem pětistovky), dostanete tištěný průvodce a jdete sami. V několika zachovaných budovách žije von Hardegg a provozuje tu muzeum Maxmiliána Mexického a kavárnu. My jsme se spokojili jen se zmrzlinou (za čtyři zmrzliny se vejdete do dvou stovek), ovšem vynikající.
Dnešní počasí bylo brutální, chvíli to vypadalo na déšť, chvíli na žhavé léto. Pro cestu zpět bohužel padl los na léto a protože byly lesy z předchozích dnů důkladně propršené, cítili jsme se jako v prádelně. Zpět do Čížova jsme se přivlekli jako Husajnova armáda do Bagdádu, děti pletly nohama a tak vedla jediná cesta logicky do hospody. Pivo zasyčelo a smažák chutnal. Až na mouchy a na skutečnost, že na talíři avizovaná zelenina byla zastoupena třemi měsíčky rajčete jsme byli naprosto spokojeni a mohli jsme (po vyprošťováku ve formě kafe, protože jsem skoro usnul) vyrazit k domovu. Apropos kafe - z nabídky jsem zvolil vídeňskou a ačkoliv nikterak nevybočila ze standardu v podnicích tohoto typu, tak slazenou šlehačku rostlinného původu by si mohli opravdu odpustit.
Další moje fotografie z Čížova najdete zde

Novinářské žně

Znáte tu otřepanou a hloupou anekdotu: "Jaký je rozdíl mezi učitelem a pedofilem?" Zrovna na ni jsem si vzpomněl, když včera sdělovací prostředky oznámily, že Michael Jackson zemřel. Ve Francii tomuto úmrtí údajně věnovali celých 35 minut ve zpravodajství, Majklovy desky se opět derou na špice hitparád a novináři mají i na počátku sezóny salátových okurek o čem psát. Zpěvákovu pedofilní minulost např. na radiožurnálu shrnuli do zkratky "v civilním životě kontroverzní". Já bych jim dal "kontroverzní", kdyby ochmatával moje děti! Ať zpívá, jak chce (klidně jako Gott), pokud ale dělá něco takhle odporného, patří v lepším případě do vězení plného pěkných, urostlých afroameričanů a pro něho v horším případě do ruky otce či matky. Ale to už v tuto chvíli novináře nezajímá, jde jen o emoce, o příběh (což je něco, co prý většinu diváků či posluchačů zajímá, hlavně žádná fakta!)
Zrovna jako povodně. Je mi upřímně líto všech, kteří byli povodněmi jakkoliv postiženi, ale rozhodně mě nenechává v klidu počínání novinářů, kteří jako obvykle hrají jen a pouze na emoce. Protože emoce prodávají, emoce přitahují a když jsou diváci, je reklama a když je reklama, jsou penízky. A o peníze jde vžy až na prvním místě.
PS: Pepo, omlouvám se, že opět píšu o tom, co mě štve. Slibuji, že příště napíšu o tom, co mě baví. Třeba o nových hodinkách, které se ti tolik líbily.

Procházka Prahou

Stejně jako muslim musí čas od času navštívit Mekku a půlkacíř Vatikán (viz mé foto z návštěvy u Papa-Ratziho), tak i hodinářský fanda musí navštívit Prahu, protože alespoň pokud jde o Česko, je tu největší koncentrace hodinářství s nejširší nabídkou. Tedy pokud zrovna nezuří krize. A že zuří...

Protože jsem se zrovna příhodně vyskytnul v Praze a protože jsem zrovna chtěl utratit nějaký groš za hodinky a protože jsem měl čas nebyl jsem líný, právě proto jsem se vypravil na procházku po pražských hodinářstvích a začal jsem kde jinde, než pod vocasem - v prodejně Details na Václaváku, vedle kobylky. Po vstupu do prodejny jsem zaregistroval pouze vychechtanou prodavačku (fakt nevím, co ji tak pobavilo), po kteréžto jsem chtěl informaci o Omegách Aqua Terra. Nemají je, což jsem považoval - zcela bláhově - za možný lapsus jediné prodejny. Zato zde měli Railmastery v Co-Axialu, což sice není špatné, ale pro moji peněženku ani dobré. Jdeme dál.

Další zastávka byla v jakési pasáži dole na Můstku, tuším, že tu někde v těchto místech býval bufet Koruna (za starých časů, které nás možná zase čekají). Tady si prodavačka před mým příchodem dloubala jebáky, čehož po mém vstupu do prodejny naštěstí nechala. Opět jsem v prodejně Details a protože se prodavačka na rozdíl od kolegyně z horního konce nechechtala, cvičně jsem ji trochu rozhodil sandál dotazem, zda-li prodávají hodinky. Rozchechtaná prodavačka (pokud jste četli knihu Jerome K. Jerome "Tři muži na toulkách", možná si pamatujete tu historku z obchodu z botama, tam se ale prodavač nesmál) mi Omegy nenabídla (vedou zde akorát fashion šmejdy), ale kupodivu mě neodeslala na horní konec, ale ke konkurenci - Dušákovi. Takže jdeme k Dušákovi.

U Dušáka jsem doposud nikdy nebyl, pouze jsem o něm četl. Prodejna mi připomínala brněnského Hanáka (co do vybavení, nikoliv co do přístupu, ten je spíš vstřícný jako v brněnské Oriose), jen s lepšími kousky. Pan prodavač se mi věnoval velmi vstřícně a ochotně (jen upřesním, že jsem na sobě měl M65 a rifle), obtelefonoval i druhou prodejnu, aby mi sdělil, že moje vybrané Aqua Terra nemají. Pokusil se mi nabídnout i Tag Heuer Carrera v automatu (jsou levnější než Omega na baterku), které jsou sice krásné, ale mají vodotěsnost pouze 50 m (čili sprchotěsnost). Trošku mě rozkolísal, ale zatím jsem odešel nerozhodnut.

Pak jsem trochu pobloudil.

Někde na Národní třídě jsem se pomocí Google Maps zorientoval a vyrazil nach Pařížská, kde jsem tušil nějakou dobrou prodejnu. Než jsem tam došel, narazil jsem kousek od Staromáku na další prodejnu s hodinkami, kde měli i Oris (za výlohou měli limitku Oris Grand Prix '70) včetně některých hodně drahých kousků. Uvnitř jsem poté, co jsem pozdravil česky pochopil, že jsou zařízeni jen na turisty. Tak jsem vypadl, moje groše si obchodník musí zasloužit.

Kolem židovského hřbitova se mi nějak podařilo vklouznou do Pařížské. Kolem krámku s nějakýma strašlivě drahýma kuframa (Louis Vuitton, kdo by to znal) jsem došel ke Carolinu. I tady jsem čul, že by nějaké hodinky mohli mít a taky měli. Sice ne Aqua Terra, ale zato Railmastery XXL o průměru 49 mm. Díky za ně, alespoň jsem na vlastní oči viděl, že tenhle budík na ruku nechci. Než jsem si to v mozečku přebral, díky mé vizáži podtržené M65 mě z obchodu vyrazili do deště. Alespon jsem si za výlohou prohlédnul Panerai - ve skutečnosti sice nejsou tak ohavné, jako na fotkách, ale i tak se mi moc nelíbí. (Třeba bych měl napsat "zatím nelíbí".) Protože jsem se poněkud potratil, pokračoval jsem mátožně Pařížskou štráse kolem Hublotu (taky je naživo lepší, než na fotkách) a pak nějak divně zpátky na Příkopy a na metro.

V Praze se mi nejvíc líbilo u Dušáka, určitě se sem vrátím. Ostatní magacíny mě spíše odradily jak sortimentem, tak i chováním personálu. (Možná si příště vezmu oblek.)

Další den to mělo pokračování. Na chronomagu už nějaký čas visely Fortis B-42 "k vidění v Praze". Odpoledne jsem tedy aplikoval svoje oblíbené kostky Urim a Tumim a položil to takto. Pokud se mi prodávající s Fortiskami ozve do čtyř odpoledne, minimálně se na ně půjdu podívat a když nic jiného, tak nestihnu Dušáka a Tagy. Když se neozve, zajdu pro Tagy.

V 16:00 zazvonil zvonec a bylo rozhodnuto.

Fotografie Bee-Forty-Two je vypůjčena z chronomagu.

Už máte zásobu žárovek?

Téma "žárovka" je zdá-se zajímavým politikem a je jen s podivem, že se ho žádná ze stran nepokusila využít v předvolební kampani. Zatímco Špidlova direktiva o regulaci slunečního svitu (jak by se nám včera hodila), direktiva o zakřivení banánů nebo povolených odchylkách u okurek správně (leč pozdě) byly zrušeny, tak zájem na zrušení obyčejných žárovek zdá se v platnosti zůstane.

Od 1. září 2009 nebudou smět být uváděny na trh žárovky, které nejsou čiré a které mají příkon 100 W a vyšší. "Pokud bude mít obchodník na skladě žárovky, které byly uvedené na trh před 1. září 2009, může tyto výrobky uvést do oběhu a doprodat je svým zákazníkům i po 1. září 2009," upřesňuje mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Tomáš Bartovský. Nesmí však do prodeje zařadit produkty, které získal po 1. září a které nesplňují zmíněné podmínky. "Kontrolu bude provádět Česká obchodní inspekce," dodává mluvčí.
Od roku 2010 pak nepůjde uvádět na trh už ani žárovky o příkonu vyšším než 75 wattů. Do roku 2012 se pak budou stahovat z trhu žárovky až do příkonu 15 wattů. Od roku 2016 nebude možné nabízet ani halogenové žárovky. Zdroj

Tak mě napadá, jak asi taková eurodirektiva vzniká? Napadá mě například takovýto scénář:

Scéna 1: eurokomisař má v noci puzení a tak pěšmo odráčí tam, kam i náš pan prezident chodí pěšky. Jenže ouha, prsk a blik - eurokomisař zůstane zcela potmě na svém bruselském hajzlíku. Ráno vyčiní komorníkovi, číšníkovi a slouhovi u výtahu, načež se spojí se svým osobním poradcem pro energetiku (žárovka je na elektriku, takže energetik je na místě), který mu poradí vyměnit obyčejnou žárovku za úspornou. Samozřejmě, ne každá úsporná zářivka je opravdu úsporná, natož ekologická, to už vůbec ne. Jenže soudruh eurokomisař nečte zakázanou literaturu a navíc má implantovaný patent na rozum, takže se osvíceně rozhodne, že je třeba zabránit tomu ostudnému ponížení, při kterém mají méně obdaření jedinci problém k vyprázdnění poslepu a nařídí v celém království vyházet ty staré, ošklivé a zlomyslné žárovky a nahradit je krásnými, mladými a svěžími úsporkami, navíc když ty nadnárodní koncerny tak příjemně lobbují (a dcerka tak touží po novém ajpodu).

Tímto způsobem může vzniknout řada direktiv, např. o zákazu chlastání v neděli, o zákazu pondělků, o zákazu bolení hlavy a migrény (tento požadavek s přibývajícím věkem eurokomisařů klesá) apod.

Já už mám plnou skříň žárovek, podle mého odhadu by krizi z nedostatku mohl pocítit až můj syn, a to ještě na stará kolena. Pokud ovšem do té doby nezakáží elektřinu.

Jak jsem nešel do muzea

Na tuto neděli jsem naordinoval naší rodině návštěvu muzea v Paláci šlechtičen, konkrétně výstavu „Brno v době Barona Trencka“, tedy v období Třicetileté války. K tomuto období mám osobní vazby, protože krátce po této válce můj praprapradědeček rekonstruoval řadu městských budov (chrám na Petrově, palác Šlechtičen a řadu dalších). Moje rozčarování bylo náhlé a nezvratné - je neděle, den volna a v muzeu mají zavřeno. Na jedné straně si muzejníci mohou stěžovat, že lidé nemají o muzea zájem, na druhé straně mají v den pracovníko klidu - kdy by mohl pracující člověk spíš najít čas na kulturu - zavřeno.
Značně rozladěn jsem nasměroval rodinu k náhradnímu cíli - Špilberku. Na Špilberku probíhá obdobná výstava „Baroko – Příběhy barokního Brna“. Na Husové jsme se podívali na chaos v kolejích (ulice už je rok zavřená, práce snad finišují a již jsou položeny koleje pro šalinu; u křižovatky s Pekařskou je jakýsi šílený chaos, který určitě potěší zejména řidiče z venkova) a vyšlápli jsme si kopec ku hradu.
Na prvním nádvoří je pokladna - bez jakéhokoliv označení, natož provozní doby. Vhrnuli jsme se dovnitř - a byli jsme vyhozeni s tím, že už je zavřeno (bylo 16:20). Svoje rozhořčení jsem si nenechal pro sebe. Venku jsme se od černého dozvěděli, že expozice je sice otevřena do 17:00, ale pokladna zavírá v 16:15.
Pamatuje te si slavnou scénu "Chci snídani" (I want a breakfast) z filmu Falling down? Přesně takhle jsem se cítil a přesně takhle jsem měl chuť zareagovat. Byl by to takový problém mi ten lístek prodat o 5 minut později? Respektive 4 lístky, které jsou docela drahé?
Odpověď je nasnadě - nebyl!

Už je zpátky!

Ptáte se, kdo že je to zpět? No přece Paroubek, Jirka Paroubek. Týden po volbách o něm nebylo slyšet a už je zase tady, byť pouze ve formě zástupné či esenciální, chcete-li. Dnes jsem cestoval autem po vlastech moravsko-slezských a když jsem minul asi čtvrtý billboard, který si klade jediný elementární cíl - zesměšnit protivníka, opravdu jsem se namíchnul.

Dovedu si živě představit, jak američtí kreativci rozmlouvají s velkým Jirkou a on jim se svoji nepatrně zakloněnou hlavou nepříjemným papalášským hlasem vysvětluje, že jeho kampaň nebude o věcech podstatných pro naše bytí (např. ekonomická krize a nutně související reformy, krize ve zdravotnictví, která se díky nevybírání regulačních poplatků jen prohlubuje atd.), nýbrž ryze osobní.

Jako bych ho slyšel: "Víte, on je volič nýmand, abych tak řekl idiot, kterému - jak jistě víte - nesmíme klást velké překážky, protože jeho intelekt by to nevyhodnotil politicky správně. Samozřejmě myslím pro NÁS politicky správně. Řekněte mu třeba - tomu voliči - že ho má Topolánek malýho - ne, to jim neříkejte, oni už se všichni podívali a malýho ho nemá. Řekněte třeba, že má malou hlavu. Víte, JÁ jsem přesvědčen, že to oni, ti voliči, pochopí a budou hlasovat pro nás, protože pochopí, že jedině Sociální demokracie to s nimi myslí upřímně."

Já se nepovažuji za nějak politicky výrazně polerizovaného a chyby vidím na všech stranách. Co mě však lidsky uráží jsou urážky, které sociální demokracie používá v okamžiku, kdy jí dojdou argumenty. Je to stejné, jako za vlády jedné strany. A bohdá si to třeba připomeneme i v reálu, protože Paroubek se spojí klidně i s marťany, aby se měl dobře.

PS: pokud se dobře pamatuju na Otázky Václava M. těsně před volbami, tak tam se Paroubek rozčiloval, že ODS vede konfrontační kampaň.

Tajemný magnetismus

Dnes jsem šel za (opravdu) úplně jiným účelem napříč nejmenovaným náměstím a nahodile jsem se zastavil u výlohy hodináře (nevěřte slovu nahodile, moje manželka by vám vysvětlila, že po městě chodím systémem "od hodinářství k hodinářství") a světe div se, moje vysněné hodinky se válí za výlohou. Za pár minut jsem si tu nádheru na chvíli obléknul na levou ruku a pak zase s těžkým srdcem odložil.
Mimochodem - do prodeje nabízím Oris Classic Date. Proč asi...

Všechno bude, i důchody

Po přečtení tohoto článku mám opět zkaženou neděli (a to jdu ke tchýni až odpoledne). Je to další rána, která mě zasáhla coby pilného střadatele do penzijního fondu (ta minulá rána je tady).

Skoro celý týden jsem žil ve sladké iluzi, že už Paroubka možná nikdy neuvidím a tuť hle, je zpět v plné síle levičácké demagogie. Za vzor nám klade nejen Slovensko (jak je bohužel zvykem řady našich politiků), ale kupodivu i Maďarsko, protože při výpočtu výšky penze vychází z tzv. evropského modelu, který je více štědrý, než u nás užitý anglosaský model. Na první pohled to vypadá lákavě a bohužel jako vždy s tím sexy mozci mají šanci posbírat hlasy simplexních voličů.

V Maďarsku je bída, země je zadlužená až po uši. Na Slovensku sice zavedli Euro, ale taky tam nepanuje kdovíjaké ejchuchu a minulý týden si mi dokonce nezávisle na sobě několik lidí na Slovensku stěžovalo, že se mají nejhůř za posledních mnoho let (a jedinou útěchou jim je, že Maďaři jsou na tom ještě hůře).

Aby zde nevznikl mylný dojem, že jsem yuppie bez sociálního cítění. Nejsem. A dokonce si myslím, že sociální cítění mám. Je ale správné zadlužit naši zemi jen proto, aby jeden papaláš dostal svoje koryto? Nebylo by pro nás všechny lepší a levnější Paroubkovi vymyslet nějakou neškodnou a doživotní čestnou funkci, ve které by měl zajištěn aplaus (klaka je levnější, pamatujte!) a ve které by nemohl škodit?

Náš stát má obrovské mandatorní výdaje, jejichž největší částí jsou právě náklady na výplaty starobních důchodů. Zároveň máme velmi vysoký státní dluh. Můžeme si dovolit ho ještě zvýšit? Budeme mít na splácení, nebo dopadneme jako Maďaři?

Já tvrdím, že ne.

Zdroj obrázku

Jak jsem přišel o iluze

Jako uživatel hodinek značky Oris jsem až do tohoto okamžiku žil v několika iluzích. Kromě některých nezpochybnitelných, jako že Oris nikdy neprodukoval hodinky s bateriovým pohonem nebo že se jedná o nezávislou hodinářskou značku (Oris byl v období hodinářské krize zakoupen Nicolasem Hayekem a byl součástí Swatch Group; jeho management jej však na počátku osmdesátých let odkoupil a dnes si díky tomu může dovolit vyrábět pouze to, co chce).

Další iluzí bylo, že značku Oris nikdo nefejkuje. O tuto iluzi jsem přišel před malou chvílí, kdy jsem narazil na stránky, propagující "sběratelské repliky", čili fejky všech možných značek hodinek (Omega, Rolex a Breitling na rozdíl od tuzemského Primu nechybí) a mezi nimi byla i značka Oris a mezi Oriskami i divers modely včetně staršího modelu populárních potápek s luminiscenčním ciferníkem. Těchto hodinek je plný eBay za ceny, které jsou nižší či téměř srovnatelné s cenami na krámě a vytvářejí iluzi výhodného nákupu. V hodinkách je dle prodejce azijská ETA, čili fejk včetně kalibru.

Co je podle mě důležité zmínit a týká se to zejména hodinek Omega, které tu rovněž nabízí: v hodinkách je (či může být) i originální kalibr ETA (nedejte se zmást tím, že Omega hovoří o svém kalibru, i Co-Axial je ve skutečnosti postavený na kalibru ETA), což výrazně stěžuje identifikaci takových hodinek (není nemožná, ale na první pohled je nerozeznáte).

Přesto tu existuje jednoduchá možnost, jak alespoň občas odhalit fejk od originálu. Originál Omega Seamaster Aqua Terra (Reference: 2803.33.37) má průměr pouzdra 39,2 mm, zatímco jejich parazitující kopie 41 mm. 2 mm rozdílu na průměru nejsou málo a i při koupi mimo kamenný obchod by nemuselo být nemožné si je přeměřit, zvláště je-li rozdíl v ceně více než 50.000,- korun.

Dalším poznávacím znamením může být dekor mechanického strojku, resp. rotoru samonátahu. Fakt, že azijští producenti napodobenin využívají strojky z produkce Swatch Group je sice znepokojující, ale pokud nakupují ébauche strojky, tedy v podstatě pouze polotovary bez jakéhokoliv dekorování, pak je to jeden z nejsnáze rozpoznatelných znaků. Ačkoliv hodinky značky Omega stále spadají do kategorie více-méně spotřebních hodinek (spotřebních ovšem pro řekněme poněkud movitější skupinu zákazníků), na jejich designu a propracování všech detailů si výrobce nechává velmi záležet. Na následujících obrázcích můžete porovnat kvalitu strojku u modelu Omega Aqua Terra Railmaster, vlevo fake a vpravo originál. Na první pohled je vidět rozdíl v kvalitě finálního opracování (fake strojek nese stopy po obrábění, celkově je jeho provedení méně čisté), kdy na originálním strojku a rotoru jsou ženevské pruhy (Côtes de Genève). Rovněž kvalita nápisů na dýnku je diametrálně odlišná, zatímco na straně fejků se jedná spíše o gravírování, tak originální provedení je ostře ryté, oproti okolnímu materiálu striktně vymezené a kontrastní. Přesto je pro řadu lidí značka natolik magická, že jsou ochotni v honbě za "společenským uznáním" klidně podporovat švajnerajn.

Bohužel je cena těchto fejků tak výrazně nízká, že si najdou řadu spokojených uživatelů, kteří si s nimi budou honit svoje maličká ega. Zaznameníhodný je v této souvislosti fakt, že se výrobci fejků orientují i na "náročnější" klientelu a díky worldwide zasilatelství nejen ve východní Azii, ale třeba i ve Střední Evropě.

Fotografie pocházejí ze stránek prodejce fejků, jehož adresu v tomto případě neuvedu.

Máte pocit, že život je fajn?

Máte pocit, že život je fajn? Tak se moc neradujte, protože stačí málo a máte po žížalkách.

Kupujeme byt od města. Rok postavení 1946, použitý materiál suť z válečných ruin, životnost max. 60 let. Ideální k bydlení ve 21. století. Co ale dělat, když se někde musí bydlet. Letos jsme si prošli martýriem získání hypotéky a naštěstí se vše podařilo, peníze jsme městu dali, pan starosta podepsal smlouvu, katastrální úřad byt zapsal a převedl, prostě pohádka.

Jak pro koho ovšem...

Stačí jedna neoprávněná exekuce na majetek města a... Inu, posuďte sami...

Sdělení nájemcům prodávaných bytových jednotek
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 30.04.2009, č.j. 26 Nc 1259/2009-4, byla na majetek statutárního města Brna, MČ Brno – Královo Pole nařízena exekuce k vymožení neexistující pohledávky ve výši 2.075,- Kč. Ačkoliv byly ze strany Úřadu městské části Brno – Královo Pole ihned učiněny veškeré nezbytné právní úkony směřující k zastavení této neoprávněné exekuce, nemůže statutární město Brno, MČ Brno – Královo Pole až do pravomocného rozhodnutí soudu o zastavení exekuce nakládat se svým majetkem. Tento zákaz se týká také prodeje bytových jednotek. Ing. Ivan Kopečný, v. r. starosta MČ Brno-Královo Pole

V našem bloku se v tuto chvíli jedná o 12 bytů. Jejich majitelé mají vyřízení hypotéky, peníze už z valné většiny zaplatili a teď mají peška vymalovanýho. Banka jim dá nůž na krk zleva, exekutor zprava. Při rychlosti naší justice mají o pár vrásek postaráno.

Zdroj textu

Zase ta Omega

Trochu jsem se opět probíral internetem a pochopitelně jsem se musel zabývat novýma hodinkama. Echt! Alespoň si zlepším oko pěkným obrázkem.

Vlevo jsou klasické Omega Seamaster Aqua Terra v bílém provedení s modrýma ručkama, vpravo Omega Seamaster Aqua Terra Railmaster, tedy - jak říkáme u nás doma "koloťuk edition". Jejich poznávacím znamením je výhradně černý ciferník a absence datumovky. Konečně nějaký výrobce přišel nato, že méně je více. Hnutí za zdravou snídani už máme. Navrhuji založit hnutí za odstranění datumovky!



Zdroj obrázků

O tohle se musím podělit

Trošku jsem pátral na webu po historii skladby The Ecstasy of Gold, kterou mám rád zejména v interpretaci jedné takové emerické country skupiny, co poslouchám hlavně v pátek a když jsem hodně utahanej (nebo naopak když nemůžu usnout).

Výsledek je hoden zapamatování, protože autorem hudby je Ennio Morricone, autor hudby k filmu (špagetovému westernu) Sergio Leoneho The Good, the Bad and the Ugly (Hodný, zlý a ošklivý - 1966).

Jak to znám
Jak to znělo v osmdesátých letech naživo
Jak to taky může znít

Zdroj obrázku

Knížepanská proměna

Tak a je to venku. Právě dnes zveřejnil Kalousek obrysy své nové politické identity. Už dlouho se o straně TOP09 mluví, novináři jí jak je u nás bohužel velmi obvyklé učinili znamenité ántré. Dnes od rána na Radiožurnálu spekulovali, jakéže nám to Kalousek chystá velké překvapení. Popravdě řečeno, větší překvapení, než prožil ten vojenský parašutista, kterému se za náměstkování páně Kalouska v rezortu obrany neotevřel padák, to nebylo. Pokorný spekuloval, jaká politická role bude přisouzena knížeti a jaképak to bylo překvapení při rozuzlení tohoto uzlu, není to role menší, než role předsedy. To nám to ale vzalo pěknej švuňk. Knížepán moudře usoudil, že zelená kocábka na biomasu šla nenávratně ke dnu (však jsem za to nechal sloužit zpívanou mši) a tak je načase převléknout dress.
Pana knížete jsem vždy považoval za rozumného člověka, dokonce za nejlepšího z ministrů za Stranu zelených (ve srovnání s Džamilou a Kocábem každopádně). Velmi jsem oceňoval jeho kasárenské výrazy, když hovořil na adresu nejmenovaného státu při našich jižních hranicích. (Ano, mám na mysli přesně ten stát, který dal světu Adolfa Hitlera, sacherův dort a wiennerschnitzel mit kartofelnsalat). Ale současný vývoj mě nechává poněkud na pochybách, proč se rozhodl spáchat politickou sebevraždu až takto okázalým způsobem.

Zdroj obrázku

Hledá se Jirka!

Jirka zmizel. Tedy nikoliv, že by mi to chybělo, ale je pryč, fuč, zahnul kramle. Poté, co neslavně prohrál €urovolby se stáhnul a není po něm ani vidu, ani slechu. Leč jsem člověk realistický a předpokládám, že mu nějaká dobrá duše z jeho PR týmu poradila, aby neopakoval trapné proslovy, výhrůžky a zastrašování, které jej v minulosti více než jako státníka označili za prachsprostého papaláše. Takže teď jen čekám, kdy Jirka vyleze a začne nám dokazovat, že prozatimní vláda stojí za prd a že se v tom neliší od předchozí vlády oudýes a že jeho socialistická internacionála ve spojení s marťany nabízí ten správný recept na to, jak promrhat i to málo, co nám ještě zbylo.

Zdroj obrázku

Od Orisu k Omegám

Ačkoliv jsou hodinky v současnosti mojí největší zálibou, v tomto blogu jsem jim zatím poněkud macešsky věnoval pouze zbla prostoru. Přitom hodinky jako koníček jsou naprosto ideální, protože je to jediná záliba, která čas nekrade, ale naopak dává.

Už nějakou dobu jsem zastáncem a nositelem švýcarské značky Oris. Tato značka je ve všeobecném povědomí poměrně neznámá, zejména tedy ve srovnání s Omegou, Breitlingem, Rolexem či Tissotem. Čistě mezi námi - ty úplně nejlepší hodinářské značky z oblati Haute Horlogerie ("vysoké hodinařiny") by asi taky nikomu nic neřekly a přitom jsou ceny těchto hodinek ve srovnání třeba s Rolexem klidně desetkrát vyšší (a to prosím pěkně minimálně desetkrát).

Značka Oris vznikla v roce 1904 a za svoji historii dala světu minimálně datumovku systému Pointer Day (1937), což je šipka či vidlička, která indikuje datum ukázáním na příslušné čísílko na obvodu ciferníku. Že se jedná o oblíbený model dokládá skutečnost, že se model z roku 1984 vyrábí dodnes (ve třech velikostech - pro ženy, dorostence a muže). Firma staví na jednoduché filozofii: vyrábí pouze mechanické hodinky s charakteristickým designem a ve švýcarské kvalitě. (Švýcarská kvalita je obchodní značka, nikoliv např. hodnota přesnosti. Levná japonská Seika poráží v přesnosti mnohonásobně dražší švýcarské hodinky na hlavu a to nemluvím o quartzových strojcích.)

Jak se tedy mohlo stát, že jsem začal pokukovat po vyloženě konfekční a profláknuté značce, jakou Omega bezesporu je? V první řadě je to jak jinak touha srdce a žádost oka. Z celé produkce Omegy mě nejvíce přitahují modely z řady Omega Seamaster Aqua Terra s jednoduchým designem, hodinky naprosto univerzální jak pro oblek, tak i pro rifle či M65. Navíc na rozdíl od běžných oblekovek mají deklarovanou vodotěsnost 150 m, což je přece jen poněkud odlišuje.

Jak jsem nahoře neopomenul zmínit, Oris nikdy nedělal "baterkáče". V případě Omegy to neplatí, v minulosti dokonce tato značka produkovala i digitálky. Na obrázku je podle mého názoru asi nejkrásnější verze těchto hodinek s Co-Axialním mechanickým strojkem s automatickým nátahem, přesto jsou v nabídce i podstatně levnější verze s quartz strojkem (ale ne s modrými ručkami). V současnosti se nacházím v té úplně nejhorší fázi pořízení nových hodinek - přemýšlím, kde na ně sehnat peníze (tato vlastnost je společná všem chronomagorům). Jisté je, že se jedná o hodinky, které si svoji hodnotu drží celkem stabilně (když se smíříme s tím, že cca 20-30% ceny ztratí v okamžiku nákupu). Budoucnost ukáže, nakolik bude tato moje touha silná a zda-li mi budou tikat na ručičce a přinášet mi radost.

Poznámka pro znalce a chronomagory: jedná se o definitivní dream watch. Fakt...

Zdroj fotky

Jízda veteránů

Až dnes jsem se dostal k tomu, abych zpracoval krátký záznam, který jsem pořídil u nás na ulici při příležitosti průjezdu kolony veteránů z Technického muzea v Königsfeldu na náměstí Svobody. Ačkoliv to v propagačních materiálech inzerovali jako "jízdu veteránů", nějak si nemohu pomoct - ladu, polský fiat, žigulíka ani škodu 100MB podvědomě za veterány považovat nedokážu. Jinak tomu bylo z původní krásnou oktávkou, carevnou a Sentinelem.

Zelená smrt

Přiznám se, že kromě odvolení v pátek odpoledne jsem letošním prvním a bohužel ne posledním (díky Jirko) volbám nevěnoval pozornost. Na vině bylo rozhodnutí, že všechny země sedmadvacítky začnou počítat výsledky až po ukončení voleb a protože někteří mamlasové volí v neděli (neděle soudruzi, neděle je od slova nedělat a ne si zkazit víkend volením), první výsledky se začaly shromažďovat až po 22:00 hod. Jsa člověk pracující a pracovitý, touto dobou jsem už pěkně zhluboka oddychoval do kanafásku a nějaké volby mě nikterak nezajímaly.

Ráno jsem v rádiu vyslechl sice jakousi svodku výsledků - volby dopadly dobře, ale mohly dopadnout lépe - a protože jsem celý den trávil v kraji, kde nerozeznáte pozdrav od kletby, byl jsem až do večera ve sladkém nevědomí.

To ale přešlo.

Podle čerstvé informace Bursík odstoupil z čela Strany zelených a jeho místo zaujal Liška.

I když jsem dlouhou dobu nebyl příznivce této strany a zejména někteří jejich ministři i poslankyně mě dokázali vždy rozčílit jako nikdo (Džamila i Kocáb stejným dílem, stejně jako madam Zubovová či Žáková), takový konec si asi nezasloužili.

Pokud bude jejich předsedou člověk, který na ministerstvo chodil bez kravaty s batohem a digitálkama (DIGITÁLKAMA!!!), tak je to jejich definitivní konec.

Ale co. Už babička říkala, že všechno zlé je na něco dobré.

Tak i jejich zmizení z politické mapy nebude až taková tragédie.

Zdroj lišky

Projev zvůle místní samosprávy

Úvodem musím senzacechtivé lačnivce trochu zmírnit. Tentokrát nebudu tepat do zvůle tuzemské, nýbrž zahraniční.
Bylo nebylo. Tedy bohužel bylo. Dnes jsem v jakési pracovní záležitosti musel navštívit Ersékújvár a jak je mým zvykem, chtěl jsem zaparkovat u chodníku naproti nejmenované navštívené instituce. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděl (v tomto pořadí):

1. dopravní značku Zákaz stání
2. stojící auta s botičkama
3. kasírující městské kovboje
4. fungl novou závoru u budky, tedy mýtnice

Jaké z toho plyne ponaučení? Máte prázdné placené parkoviště? Zalobujte na místním úřadě a nechte všude v okolí nainstalovat příslušné dopravní značky. Jejich instalaci spolehlivě zaplatí prvních pár chudáků, co si jí nevšimnou a vy budete klidně vydělávat a vydělávat a vydělávat...
Mimochodem: úplně stejný postup zvolilo město v případě parkhauzu na Leninově třídě v Brně, taky po jeho otevření (hodina tehdy stála tuším 60 korun) vyzdobili okolí zákazy zastavení (v tomto byli důkladnější).

Horská dráha

Od mládí jsem měl veliký sen, svézt se na horské dráze. Tuším že v titulcích seriálu Step by step byla jedna taková ohromně roztomilá a tak mi to samozřejmě vrtalo v hlavě. Protože je brněnská přehrada napolo vypuštěná, vyrazil jsem na krátkou obhlídku (zatím ještě není o co stát, ještě upustí 5,5 m a to teprve bude sado-maso) a objevil jsem jedno takové horské miminko. Ve srovnání s tou americkou dráhou je to takový středoevropský připosražený zmetek, ale k napumpování trochy endorfínku to bohatě, ale opravdu bohatě stačí.

Mimochodem - u přístaviště je více atrakcí, kde člověk visí hlavou dolů. Ale asi nejhorší zvěrstvo je kabinka pro dva, která se vystřeluje na dvou bungee do výšky kolem třiceti metrů a různě se ve vzduchu převaluje, rotuje a dělá vylomeniny, které vedou akorát tak k pořádné inventuře bříška.

Quartz - je to pro mě?

Musím říct, že lidé, co mě znají ví, že mám skoro nepřekonatelný odpor k hodinkám, ve kterých je zabudováno cokoliv, co byť vzdáleně připomíná baterii. Někteří si možná vzpomenou, že jsem v minulém roce učinil pokus s hodinkami Seiko Premier Perpetual Calendar, které jsem mě na ruce jednou - asi po minutě šly zpět do krabičky a záhy odjely někam do světa. Stejně tak nejsem fanda vymožeností typu Kinetic, Ecodrive etc., které sice navenek více či méně zastírají princip, ale elektřina v nich je.
Minulý týden ve mně ale začal hlodat červíček. Jedny z hodinek, které bych chtěl mít jsou Omega Seamaster Aqua Terra (případně Railmaster) a u nich mě napadla kacířská myšlenka, že bych je možná snesl i v quartz provedení. Je to sice hodně nevýhodné, vždyť samotný strojek má cenu sotva několika stokorun, ale na druhou stranu se o ně člověk opravdu nemusí mnoho starat (na rozdíl od automatů, které se mi doma vrtí v natahovači, což manželku dovádí k šílenství). Zatím tomu nechávám čas, tak uvidíme.
Nedávno jsem psal dotaz do jednoho obchodu v Německu, kde je nabízí za slušnou cenu, ale zatím čekám na odpověď. Asi na ně nesmím moc spěchat, protože je krize a v krizi ani Němec nepracuje.

Aktualizace 6.5.: dnes jsem si byl hodinky vyzkoušet na ruce. Průměr těsně pod 40 mm (menší, než moje současné), ale přesto nikoliv malé (a ani přerostlé do velikosti kolotoče, jak je dnes v módě). Ciferník je plastický (měl jsem krémovou variantu), logo Omega rovněž. Stroj pohání kalibr Omega 1120, což je zajímavější, než klasická ETA. Quartz variantu na krámě neměli, měla by být levnější a asi jen 2x dražší, než v Německu.

Stejné jako kdysi

Když jsem si ráno v brněnském Tesku (Avion) kupoval svačinu, všimnul jsem si dvou věcí. Za prvé to byl nově otevřený obchod s elektronikou (akorát nevím který) a za druhé počínající fronta před ním. Bylo třičtvrtě na sedm a jestli otevírali až v devět, tak to by mě mohlo ohrát.
Jak jsem se později dozvěděl z otevřených zdrojů, bylo na místě značně veselo. Šťouchance, nadávky, štulce, urážky, trhání vlasů, vyrážení zubních náhrad, prostě fronta jako na banány. (Tohle bych naordinoval dnešním mladým mistrům světa, i když by asi neuvěřili, že jsme tak kdysi žili.)
Vyplatí se vůbec prodejci akce, u které dává slevy až 70%? To se ví, že ano! Sice mu to trošku pustí žilou, ale né zase tak moc (ne vše je z takovou slevou) a hlavně se o něm mluví a to je reklama, která se cení. Takže touto dobou už i krajané za velkou louží ví, že ve Schallingradu je obchod, kde si pro pár cetek China Export dávají krajánci do zubů. A tak to má být, jen ať se kšefty hejbou, když máme tu krizi.

Paní madam

V Berlíně se dražily fotografie paní Šarkézyové, toliko manželky pana Šarkézyho, velkého milovníka České republiky a arcipřítele Václava II. Jsou toho plné stránky bulváru a jistě se to večer mihne i v nejsledovanějším televizním zpravodajství. Zbývá jen počkat, kdy budou i další první, druhé, současné či minulé první dámy následovat jejího příkladu. U nás už pár slavných nudistů sice máme, např. oba Mirky (Topolánka i Macka) či Petru Buzkovou. Budou je následovat i další?
Při této příležitosti jsem si vzpomněl na Zuzanu Odvrhnutou, dříve Paroubkovou. Ani nevím proč, ale je mi jí trochu líto. Manžel ji po desetiletích manželství odvrhnul, aby sdílel lože s mladší a dle jeho názoru možná krásnější či reprezentativnější dámou. Nevím, co ho ke změně vedlo. Možná nějaký graf, nicneříkající barevné sloupečky, kterými se jako horoskopem Jiří řídí. Možná jenom pnutí ve stárnoucím mozku (potkává to i jiné, mladší). Teď už zbývá jen počkat, zda-li se jedna či druhá neodhodlají po vzoru paní prezidentové Šarkézyové k zásadnímu odhalení, aby si pojistily vztah (v případě současné) nebo případně aby dokázaly (v případě minulé), že nepatří do starého železa.
Jedno vím jistě. Jirkovi by to nevadilo, protože "Socdem je sexy".

Zdroj fotky

Banka neinspirovaná klienty

Jsem celkem nezpovykaný člověk, nebo si to o sobě alespoň myslím. Vím, že řada bankovnách sloganů je jenom marketspeak, nebo jak se vžilo po našem reklamština. Reklamština má za úkol podsunout do podvědomí potenciálního klienta informaci, kterou by tam dle banky měl mít. A tak se klient dozví, že mu Raiffeisen Bank (dále pouze RB, kdo se s tím má furt vypisovat) jako jediná platí za to, že u ní má účet (co na tom, že mBank vede účet zcela zdarma a i podmínky, za kterých banka pustí chlup jsou velmi, ale opravdu velmi podrobně zpočítané), což v mém případě činí desetikorunu měsíčně, že si můžete z bankomatu vybírat zdarma, ale pouze dvakrát a navíc vám na účet musí přijít nejméně 40.000 korun (jestli se nepletu) a pokud náhodou tolik peněz nevyděláte, tak to máte pěkně podělaný a banka vám strhne za výběr 99 korun. To by mě zajímalo, kterým idiotem se nechala inspirovat.

To jsou ale řečeno slovníkem vzdělanců a Mgr. et Mgr. Laholy marginálie, kterými se netřeba zabývat a věnovat jim větší pozornost. Reklama není automat na pravdomluvnost a chudák, kdo tomu věří.

Bylo, nebylo. Tedy bylo. Zkraje roku jsme od radnice dostali neodolatelnou nabídku si za mrzký peníz koupit byt, ve kterém žijeme více než dvacet let (přesněji 23 let). Byt a potažmo dům pochází z předsorelovské epochy raně bolševické architektury s dozvuky zmršeného a odfláknutého funkcionalizmu, což se projevuje prakticky na všem, na co doma sáhneme. Jako vzorný klient RB jsem si pomyslel, že po jedenácti letech (začínal jsem ještě u Expandie), co jim nemalými poplatky přispívám na rozvoj blahobytu a trvale rostoucí křivku meziročního nárůstu cash flow, mohl bych se domoci nepatrné půjčky se splatností 10 let. Slečna za přepážkou se tvářila důležitě, měla plno vhodných a patřičných poznámek o tom, jaké další superhyper výhodné produkty bych si měl ještě přivázat jako kámen na krk před skokem do tůně a nakonec z ní vypadlo: můžeme vám půjčit o 30% méně na dobu sedmi let, a to vše při hypervýhodném úroku 16%. Mám ale pro vás dobrou zprávu, pokud si seženete ručitele, mohu vám nabídnout úrok pouze a jenom 15,5%. Trochu se mi zatmělo před očima, pamatuji si jen, že jsem ji málem poslal tam, kam gentleman dámu neposílá. Slečna nejspíš vycítila, že se mi její nabídka kvalitní půjčky příliš nelíbí (ukažte mi hlupa, kterému ano - nejspíš to bude ten stejný idiot, kterým se RB nechává pravidelně inspirovat) a ani moc neprotestovala, když jsem jí suše iznámil, že o její nabídku opravdu nemáme zájem a že půjdeme o dům dál.

Zde by se slušelo napsat, že zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

Zvonec zazvonil. Na druhém konci skrytého čísla byla slečna, která mi oznámila, že mají v systému RB otevřenou moji žádost o půjčku a že potřebuje vědět, co s ní má dělat. Pamatujíce na své slušné vychování jsem jí oznámil, velmi slušně a korektně (což mají v RB zajisté uloženo, protože si vše pro zkvalitnění péče o zákazníky nahrávají) oznámil, že nabídka kvalitního úvěru pro mě toliko kvalitní není a že o tento úvěr opravdu nemám zájem, což jsem ostatně již oznámil před několika týdny oné ženské na přepážce (odmítám používat termín "Osobní bankéř", to je jen vějička na hejly co neví, že 5+5 není 13,5).

Zde by se opět slušelo napsat, že pohádka po zvonci skončila, leč není tomu tak. V mezidobí jsem si našel jinou banku a začal vyřizovat hypotéku. Obstaral jsem si nový odhad na byt (banka považovala odhad Statutárního města za nevěrohodný), všechny elvéčka, výpisy z katastru, kopii mapy, daňové přiznání (už jste někdy zkusili podat daňové přiznání v lednu? je to pěkný horor, financové ještě spí zimním spánkem a daňový poplatník je jen obtěžuje, což se vedoucí Finančního úřadu Brno III vyjádřil na moji adresu velmi zřetelně), doklad o bezdlužnosti na zdravotní pojišťovně, opět finančním úřadu a sociálce, potvrzení od města, že mi opravdu byt prodává a až jej koupím, tak bude můj, potvrzení o příjmech manželky a myslím, že jsem určitě ještě na polovinu věcí zapoměl.

Teď by měl konečně zazvonit zvonec.
Zazvonil.
Zrovna jsem byl někde mezi Jilemnicí a Peckou.

Volala mi finanční poradkyně, která zařizovala hypotéku a oznámila mi převelesladké tajemství.
Raiffeisen Bank mě zavedla do registru dlužníků, protože jsem si u nich požádal o půjčku.
Pokud jste četli až potud pozorně víte, že jsem ji podvakráte odmítnul.
Možná jste i zaregistrovali, že až potud jsem se choval jako civilizovaný člověk a ne jako hulvát.

Pravděpodobně by v tuto chvíli audiozáznam RB odhalil, že jsem odložil masku gentlemana a na telefonistku jsem řval tak nevychovaně, že z toho má dodnes noční děs s nepravidelným únikem moči. Opravdu jsem se příliš nekontroloval a když mi oznámila, že na mě moje "osobní bankéřka" nemá čas v době, kdy mám čas já, ztratil jsem nad sebou kontrolu zcela.

Nemá smysl se o této příhodě rozepisovat více, než je třeba. Já si ponaučení vzal a doporučuji ho i ostatním - jdete-li se do banky zeptat, půjčili-li by vám nějaký groš, chtějte od nich současně i potvrzení na hlavičkovém papíře, že o žádnou půjčku nežádáte. Jinak se třeba dočkáte nemilého překvapení. Já svůj hlavičkový papír dostal druhý den a byt už je můj.

PS: psáno pro Páju

Na každým šprochu

Tak se nám dnes komunisti skrze předsedu Filipa rozohnili, že jim Česká televize škodí tím, že vysílá dokument o Horákové. On to sice řekl trošku jinak, ale myslel to takhle. Má pravdu, nebo ne?
Já si myslím, že ano. Všimněte si, že před každými volbami ČT do vysílání zařazuje pořady, které mají lehce a podvědomně připomenout, že komunisti jsou xxx (dosaďte si sami). Teď je to Milada Horáková, před minulými volbami to bylo stažení natočeného dokumentu "Po stopách hvězd", před tím zase Zdivočelá země. Ať mi nikdo netvrdí, že to nedělají schválně.
Mimochodem - Jiřina Švorcová byla za mlada pěkná šťabajzna.
Nejsem komunista, nikdy jsem v této straně nebyl a nikdy jsem je nevolil. Přesto jsem toho názoru, že televize by měla být nestranná, protože za to ji platíme a za tímto účelem byla zřízena.

O čem jsem chtěl psát

Původně jsem chtěl napsat do rubriky "Co mě štve" článek o tom, jak České dráhy dělají marketing (to se pozve veřejnoprávní novinář, dětičky - to aby se to líbilo - a jde se testovat, jestli je vlak rychlejší než auto. Do vlaku nastoupí na předměstí Prahy, např. v Horních Počernicích a vidlákům u rádia tvrdí, že jedou ze Středočeského kraje a že jsou v Praze 2x rychleji. Tak vážení, příště si dáme závody z Brna do Prahy, protože jestli je něco katastrofa, tak je to stav dálnice D1 a ne ulic v Praze. Tam ukažte, co neumíte, tedy jezdit rychle, pohodlně, levně a načas.)
Pak jsem zapnul rádio na jiné stanici, tedy na "Nové brněnské rádio Čas" a nestačil jsem se divit. Tedy divit, žasnout, nevycházet z údivu, kroutit hlavou a krčit rameny. Dnes spadlo letadlo, už je to několik hodin. Ale tady, protože to je POHODOVÉ rádio, tady vám to neřeknou. Jako tehdy, když se teroristi trefovali do věžáků na Manhattanu. Moji kolegové v práci tehdy taky upřednostňovali pohodová rádia, takže jsem se o tom dozvěděl až večer v televizi. Netvrdím, že zprávy musí být za každou cenu krvavé, jak nám předvádí třeba TV Nova, ale toto už mi přijde přinejmenším pokrytecké.
Edit: jednalo se o letoun Airbus A 330-203 F-GZCP, provozovaný Air France. Zde je fotografie tohoto stroje, když je ještě v továrně natřený zelenou základovkou.