rak mi o něco déle zůstal na spisku Karla Čapka Proč nejsem komunistou. Zajímavé jsou okolnosti vzniku, které Karel Čapek vysvětluje s přesvědčivostí sobě vlastní. Říká, že ačkoliv nikoho nepřekvapí, že někdo je či není agrárníkem, v případě komunistů to neplatí. Člověk je buďto komunistou, anebo je nekomunistou a v žádném případě tu neexistuje lhostejný postoj:Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.
Ó jaká je to hluboká pravda, kterou o několik desetiletí později pregnantně vyjádřil Karel Kryl v textu písně Zkouška z dospělosti: Dozrál čas dilematu:"Být pro, anebo proti?".
Přestože jsem tento text už četl (poprvé snad někdy v revolučních dnech roku osmdesátéhodevátého), opět mě nenechal na pochybách. Karel Čapek je fenomén naší literatury, zcela nesrovnatelný svým obrovským přesahem s kterýmkoliv jiným spisovatelem (včera mě při této úvaze napadl Viewegh, ale to je samozřejmě nesmysl; Viewegh je módní spisovatel lehkého žánru, sice asi čtivého, ale v zásadě bezobsažného) našeho časoprostoru. Čapkovi jasně formulované a dokonale cizelované myšlenky dávají jasný obraz nejen toho, co si on - autor - o komunismu myslí. Předkládá nám hotový obraz toho, jak by měl uvažovat každý slušný a morální člověk.
Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého. Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše vládní budovy, a lepší je oheň ve sporáku, než červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, než jak by věřil člověk, jemuž místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť až na málo výjimek jsme co do životní míry celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se neexperimentuje.
Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem "vývoj"; myslím, že bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není možno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít už dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dosti mravních prostředků; komunismus praví, že nikoliv; nuže, je to právě tento zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, že jest dost dokonale spravedlivých v této sociální sodomě; ale v každém z nás sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, že bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti. Komunismus však praví, že se dohovořit nemůžeme; patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí, avšak o tělo věci bude mi mluviti dále. Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro chudé i pro mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce.
Věřiti, že problém chudých je úkolem dnešního a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti komunistou. Věřiti, že důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes nežli revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický temperament.
Je až s podivem, jak se mnoho ze zde vyřčeného znovu a znovu objevuje v politické rétorice řady představitelů levicových stran, kromě KSČM (kteří toho zase tak mnoho nahlas neříkají a jsou považováni spíše za folklórní sdružení) je to zejména pohrobek sociální demokracie, přítel inženýr Paroubek, který za vším vidí "modré spiknutí".
Plný text eseje
Zdroj obrázku spisovatelova
