ž doma. Ze zvyku totiž většinou každou fotografii pořídím několikrát, s různými úkroky do stran, s jinou perspektivou, jinou kompozicí a v tom množství se prostě občas nějaká situace vypaří z paměti, zvlášť když vznikne tak nějak "navíc".Tedy pravda je, že zarytí fotografové (mezi které se už jaksi delší dobu nepočítám) by měli oprávněné výhrady snad ke všemu, co na té fotce je. Mě však zaujalo něco jiného.
Zhruba tento obrázek totiž mohl vidět můj otec, když se se svým kamarádem Pepou Ondrou (jeho otce později nacisté popravili a dnes se po něm jmenuje hlavní ulice Kníniček) - nedávno vystěhovaným z Kiniček (Klein Kinitz) do právě rozestavěných Kníniček - vydal koncem roku 1937 na pěší tůru k hradu Veveří. Sokolské koupaliště už bylo dávno za nimi a z ranní mlhy se v podzimním slunci nad klikatící se řekou vyhoupla silueta královského hradu Veveří. Chlapci se tehdy vrátili po druhém břehu, řeku přebrodili brodem Zouvalka (neboť se zde museli zout) a lukami kolem řeky došli zpět ke Kiničkám.
V dnešní době to máme o mnoho jednodušší, jen si nejsem jistý, jestli tím nejsme ochuzeni o kus dobrodružství. Autem zaparkujeme pod Veveřím, systémem důmyslných lávek a mostků přejdeme na druhý břeh a zpět, digitálním fotoaparáte vyrobíme spoustu elektronického balastu, na který se stejně nikdo nedívá (ale o tom to není, jde přece o ten zážitek).
Někdy mi stačí málo.
I když pak jsem sentimentální.
Kompletní fotogalerie je zde.
