Co je lepší?

Opět jsem narazil na názor, že hudba, kterou poslouchám, je špatná. Mám s tím trochu problém, protože poslouchám Janáčka, Dvořáka, folklór, bigbít i metal a nějak se neumím zorientovat, co z toho je "to špatné".
Budu tedy předpokládat, že se jedná opět o metal, protože ten vyvolává vedle Evy a Vaška nejvíc emocí.
Když zapátrám ve svém dětství, tak první mojí gramodeskou byla "20 zlatých hitů Louise Armstronga" a hned druhou něco od Waldy Matušky s KTO (tedy z toho ne moc dobrého období). Proto nemohu odpovědně říct, že bych byl odkojen některým z výše uvedených stylů (Armstrongovo blues ani country tanečky dnes neposlouchám).
K bigbítu jsem se dostal někdy v sedmé třídě a o několik let později jsem logicky přesedlal na tehdy populární metal (speed a trash, abych byl zcela konkrétní). V té době se náš svět dělil na hašišáky, depešáky a ty zelený, co jezdili v pátek kamsi do přírody a vždycky zasmrděli celý vlak. Později jsem (jako kytarista v jedné kapele) řešil otázku, jak zkreslit zvuk kytary, aby byl úplně nejzkreslenější a přitom jsem si uvědomil, že je to vlastně jedno (on to o pár let později vyřešil grunge). Tehdy jsem si rozšířil repertoár o Dunaj a Ivu Bittovou a stal jsem se celkem tolerantním (ale ne bez vkusu, takže Michala Davida, Sagvana Tofiho a Jožku Černého nee!)
Tato tolerance ale není vlastní řadě lidí a tak se občas dozvím, že metalisti jsou ubozí, hloupí, fetující a někteří lidé je navíc pasují do role latentních satanistů.
Jak to tedy je doopravdy?
Občas se na toto tém as někým bavím a většinou zklouznu na dva interprety nezávadné folkové scény, tedy Nohavicu a Nedvěda. Nohavica - krom toho, že donášel na StB, psal velmi zajímavé písně, např. "Na Strahově cvičí, deset tisíc p**í". Honza Nedvěd je nadto kanec, čtyřikrát šťastně rozvedený. Kde jsou zde ty perly ctnosti?
Přátelé, odpověď je krutá.
Nejsou zde a býti nemohou.
Hudba je jen nosičem informace, prostředníkem, který vytváří emoce. Dobře to na jakémsi koncertě řekl Jiří Schmitzer: "mohu hrát pomalu vesele, rychle vesele, pomalu smutně a rychle smutně". Tato věta zcela vystihuje povahu hudby.
Není pravda, že vážná hudba je vážná.
Umí být veselá.
Kdo někdy slyšel Novosvětskou ví, že už Dvořák položil základy bigbítu. A nejen on. Janáček se svými "těžkými" akordy, Bach se svými fugami a toccatami zase inspiroval mnoho kytaristů.
Vážná hudba může být zneužita ideologií - viz Wagner a nacismus.
Stejně tak se můžeme bavit o jakékoliv jiné hudbě, možná snad s tím rozdílem, že folkové popěvky bývají z mě neznámých důvodů často automaticky řazeny kvalitativně výše, než jsou ostatní. Tak to ale nemá být. Jsou totiž jen dvě kritéria, kterými může být hudba souzena. Hudba může být dobrá a hudba může být špatná.
A o tom, jestli je taková či onaká, o tom rozhoduje to, jestli se mi líbí, nebo ne.

Připojuji ukázku Bouree od J.S. Bacha. Je to hudba dobrá, nebo špatná?