Musím koupit psa. Německého.

Musím koupit psa. Psa neledajakého. Psa německého, se správnou výslovností a ostrými zuby.

Musím koupit psa, aby si vážně promluvil s naší poštovní doručovatelkou.

Už jsem se smířil s tím, že jsem koupil novou pračku. Je to asi hodina, co nám ji přivezli a už hrká prádlem.

Jenže pračkou to neskončilo.

Včera jsem ve schránce našel přípis, že našemu správci nemovitosti dlužím 14.000 korun. Když pominu fakt, že je před vánocema a jsem zcela bez peněz, velmi mě urazilo, že mě označili za dlužníka. Vše totiž bylo tak, že jedna pobočka tohoto správce peníze vyinkasovala (správně), aby nám je potom coby přeplatek vrátila (špatně) a nyní na konci roku je druhá pobočka, pod kterou jsme mezitím přešli, chce doplatit.

Což o to, peníze jsou to v podstatě jejich.

Jenže o tomto průšvihu se ví od září a včera bylo kolikátého že to? Dvaadvacátého prosince. Prima.
Už ani nemluvím o tom, že mi sice napsali, kolik peněz po mě chtějí, ale už nenapsali za co (jedná se o tři měsíce a každý měsíc uvádí jinou částku) a hlavně do kdy.

Bývá zvykem, že na fakturách bývá datum splatnosti. To jen vůči soukromým osobám některé firmy toto neuvádějí a na dotaz na splatnost odpoví - no přece hned, kemo!

Když jsem jakž takž vydýchal včerejší sprchu, přišla další. Dnes jsem dostal dopis z České správy sociálního zabezpečení, že jim dlužím skoro deset tisíc. Snažím se být klidný a vyrovnaný, takže napřed sním v klidu oběd a až potom zavolám své daňové poradkyni, která mě zapomněla říct, že mi zvedli od července zálohy.

"Zálohy na co???!!??!", řval jsem vztekle do telefonu.

"Na důchod, na státní podporu zaměstnanosti a tak...", snažila se býti milá.

"Já doprčit od nikoho nic nechci, nikdo mi nic nedá, tak proč bych měl platit za něco, co stejně nevyužiju???"

Vztekání bylo zbytečné (tímto se ti Ilčo omlouvám), zaplatit to musím.

Bohužel jsem se nenarodil jako indoevropan, který stojí v našem kulturním prostoru na opačném konci řetězce a místo dávání z něj čerpá. Při této příležitosti se mi vybavil jeden opravdu milý rozhovor s mladou multi-kulti aktivistkou (nedaleko romského ghetta u Říma), která nemohla pochopit, co mi vadí na sociálních dávkách.

Chápu to.

Jako studentka neplatí desítky tisíc korun na to, aby se jiní mohli ráno vyspinkat do růžova.