Václava Marhoula.Jak vidno, oba filmy se nějakým způsobem dotýkají válčení a další společnou vlastností jejich je, že mě oba výrazně sklamaly.
Plechový bubínek je dle mého vnímání vše, jen ne protiválečný film. Jistě, na pozadí příběhu vyšinutého chlapce nevalného vzrůstu probíhá druhá světová válka (děj se odehrává v kašubském Gdaňsku), ale malý Oskar řeší více svoje vlastní problémy, než nějaké globální (a navíc o sobě často hovoří ve třetí osobě). Asi jsem nebyl naladěn na správné intelektuální struně, ale moc ně to nebavilo.
Druhým filmem je Tobruk a až do závěrečných titulků (kterých jsem se nemohl dočkat) jsem čekal, kdy se děj nějakým způsobem Tobruku dotkne. Nedotkl a
ani nemohl. Autoři použili motiv z deníku vojáka koloniální armády někdy ze sklonku devatenáctého století, vsadili ho do reálií severoafrické pouště, přimysleli si žida a trochu národního patosu. Příběh o statečnosti, zbabělosti a rasové nesnášenlivosti mohl Marhoul natočit klidně v Beskydech (půdorys partizánské skupiny) nebo někde na barikádě, výsledek by byl stejný (moralizující) a stálo by to méně peněz. Nevím proč, ale herci mi evokovali Zdivočelou zemi.Čekal jsem, zde-li se Marhoulovi podařilo překonat Svěráky s jejich Tmavomodrým světem a - nepodařilo. Ačkoliv můžeme Tmavomodrému světu vytknout ledacos, tak zůstává naším nejlepším (proti)válečným filmem posledních let.
