Je tomu opravdu tak? Dovolím si zde publikovat názor, který to poněkud poopravuje a i když se týká původní Euroústavy, je platný i dnes, kdy začal platit Lisabonský pakt.
K argumentu, že v ústavě EU „je v ní jasně zakotveno právo na vystoupení z EU“ je však třeba dodat, že praktické uplatnění tohoto práva je ovšem poměrně komplikované, nejasné a pro
blematické. Je to jednak proto, že podle čl. 59, odst. 2 návrhu ústavy je vystoupení podmíněno dohodou státu, který chce vystoupit z EU, s Radou ministrů EU, a to ještě kvalifikovanou většinou po souhlasu Evropského parlamentu. Jinými slovy – pokud Rada ministrů EU (ministři všech ostatních členských států) nebo Evropský parlament s dohodou o vystoupení nesouhlasí, se státem, který chce vystoupit, neuzavře smlouvu o vystoupení a tento stát nemůže vystoupit. Je pravda, že podle čl. 59, odst. 3 návrhu ústavy přestává ústava platit pro členský stát, který oznámil úmysl vystoupit, dva roky po tomto oznámení i pokud nedošlo k dohodě.
Jenže v tom je značný problém, protože toto ustanovení vůbec neřeší žádnou ze souvisejících otázek, které tak opět zůstávají na rozhodnutí Rady ministrů EU (ministři všech ostatních členských států) a Evropského parlamentu, nikoli na vůli státu, který chce vystoupit. Jde především o zásadní hospodářské otázky (např. měnové, daňové a řadu dalších). To přináší reálné nebezpečí, že právo vystoupit z EU bude pouze ryze formálním „právem“, které nebude možno v praxi uplatnit. Pro ilustraci je možno uvést, že podobné nekonkrétní ustanovení o možnosti vystoupit ze SSSR bylo i ve stalinské ústavě SSSR a že to byl právě Stalin, kdo toto ustanovení prosadil jako doklad toho, jak demokratickým a svobodným státem Sovětský svaz za jeho vlády je. Problém však byl v tom, že z praktického hlediska nebylo možno toto ustanovení naplnit.
blematické. Je to jednak proto, že podle čl. 59, odst. 2 návrhu ústavy je vystoupení podmíněno dohodou státu, který chce vystoupit z EU, s Radou ministrů EU, a to ještě kvalifikovanou většinou po souhlasu Evropského parlamentu. Jinými slovy – pokud Rada ministrů EU (ministři všech ostatních členských států) nebo Evropský parlament s dohodou o vystoupení nesouhlasí, se státem, který chce vystoupit, neuzavře smlouvu o vystoupení a tento stát nemůže vystoupit. Je pravda, že podle čl. 59, odst. 3 návrhu ústavy přestává ústava platit pro členský stát, který oznámil úmysl vystoupit, dva roky po tomto oznámení i pokud nedošlo k dohodě.Jenže v tom je značný problém, protože toto ustanovení vůbec neřeší žádnou ze souvisejících otázek, které tak opět zůstávají na rozhodnutí Rady ministrů EU (ministři všech ostatních členských států) a Evropského parlamentu, nikoli na vůli státu, který chce vystoupit. Jde především o zásadní hospodářské otázky (např. měnové, daňové a řadu dalších). To přináší reálné nebezpečí, že právo vystoupit z EU bude pouze ryze formálním „právem“, které nebude možno v praxi uplatnit. Pro ilustraci je možno uvést, že podobné nekonkrétní ustanovení o možnosti vystoupit ze SSSR bylo i ve stalinské ústavě SSSR a že to byl právě Stalin, kdo toto ustanovení prosadil jako doklad toho, jak demokratickým a svobodným státem Sovětský svaz za jeho vlády je. Problém však byl v tom, že z praktického hlediska nebylo možno toto ustanovení naplnit.
