Cesta přes Báňskou Bystřici, kde jsem měl nějaké konání, proběhla až na vytrvalý déšť bez problémů. Slovenští řidiči a zvláště ti "vyhodňare" mají specifickou vlastnost, která mě vždy dokáže vytočit. Když si dovolíte takového občana vedlejšího státu předjet, např. proto, že po dálnici jede devadesát (protože prší a žigulík mu na sjetých gumách klouže sem a tam), záhy vám toto drzé předjetí vrátí, a to tak, že při zařazování před vás se vlastně zařazuje do vás a vám nezbyde, než s kletbou hampstnout na brzdy. Když se vzpamatujete, vydejcháte a rozmyslíte si to s genocidou slováků, rozjedete se a zapnete zase tempomat na stodvacet, netrvá to ani pět minut, a máte před sebou zase stejného experta a zase jede devadesát. Už jste poučeni (já tedy už poučen jsem, několikrát jsem vyváznul opravdu se štěstím), proto nenecháte nic náhodě a zmíněného občana východního bloku předjedete opravdu svižně a pedál na podlaze přidržíte o něco déle. Máte pocit, že jste vyvázli vendetě je
n proto, že vám zmizel ze zrcátka? Omyl. Tento člověk, i kdyby při tom měl sám zemřít, vás dojede, předjede a opět se vás pokusí smést ze silnice (asi proto, že jste čehún, protože jinak si toto nesmyslné chování vysvětlit neumím). Vždy, když jedu dál na slovenský východ se modlím, abych někoho takového nepotkal. Většinou ale během cesty potkám takových exotů hned několik.Dobrá tedy, vyřídil jsem si účet s těmito řidiči (aby bylo jasno, ne všichni tam jezdí takhle a když je srovnám s poláky, tak jsou v podstatě andílci) a hurá do olympijské vesnice.
Po chvíli bloudění jsem našel zmíněný hotel. Stavba panelákového typu ve mě moc důvěry nevzbudila, ale automatické dveře přece jen malý plamínek naděje zažehly. Marně. Uvnitř hotelu (asi by tomu chtěli říkat foyer, ale byla to smradlavá chodba s přizděnou kukaní) seděla otrávená recepční, pro kterou je host evidentní přítěží. I takoví lidé tu žijí, ehm. Dostal jsem pokoj ve třetím patře. Dlouhou (smradlavou) chodbou jsem přišel k výtahům, které smrděly přesně tak, jak vypadaly. Rok výroby 1974. Výtahy tu byly dva, ale poté, co se se mnou jeden zasekl jsem jezdil pouze tím menším.
Abych jen nen
adával, pokoj byl čistý. Trochu mě iritovalo, že na dveřích byla klika i z venku, ale stačilo se zamknout... Dvě křesla, televize bez dálkového ovládání (tedy ono tam mělo být a nebylo; ovládání bylo velmi spartánské - televize šla pouze zapnout, vypnout a přepínat programy; s hlasitostí se nedalo dělat nic). Největší šok přineslo sociální zařízení. Umakartové jádro, záchod, který se pod zadkem zmítal jako býk na corridě. Podivná mělká vana, do které se lezlo skoro po žebříku, plechové umyvadlo a baterie, která pořádně nefungovala. A jako zlatý hřeb péřové polštáře! To už se snad nevidí ani v Rumunsku. I když tam se asi nevidí ani jiný polštář.Ráno jsem šel na snídani a těšil jsem se, až vypadnu spátky do nepohodlí auta. Přišel jsem do jídelny (nesmrděla) a číšník mi podal Raňajkové menu - jídelní lístek i s cenami. Hugh! Opět jsem vylétnul jako čert z krabičky a spustil jsem bandurskou - vždyť jsem měl předplacený pokoj i se snídaní! Číšník sice chvíli vypadal jako zmatená včela, ale pak zjistil, že si mohu vybrat cokoliv do 4 €. Normálně by se za to člověk rozšoupnul, ale tady to vydalo na pár rohlíků, trochu šunky a sýra. Asi poslední
kapka, která mě málem stála zdraví, bylo máslo. V menu bylo "porcované maslo", o čemž jsem předpokládal, že se jedná o klasické malé máslíčko, které znám ze všech hotelů Finskem počínaje a Itálií konče. Chyby lávky. Pokud vám ve Svitu podstrčí maslo, vyklube se z toho nechutný margarín ve vaničce. Budiž, mělo to napsat. Ale když jsem to reklamoval, dívali se na mě jako na debila, protože "toto je maslo" a na argument, že máslo neroste na louce, ale teče krávě z vemena, nebyli schopni nic říct.Při odjezdu jsem si všimnul obrovské cedule, kterou jsem prve přehlédl: Olympijská vesnička - Poprad - Tatry 2006 a olympijské kruhy k tomu. Už vidím ty zpovykané a rozmazlené sportovce, jak jezdí smrdutým výtahem, mejou se v plechovém lavóru a chytají balanc na hajzlíku.
Abych ale nehaněl jen Svit. V nedalekém Popradu v restauraci na ulici 1. mája neví, že do bramborové kaše se dává máslo a mlíko (a ne voda) a ještě se diví, že hostu nechutná. Kuchařky chodí do restau
race kouřit, popíjet kafe a číšník s nima u stolu dojídá zbytky menu. Nechutné.Na spravení chutě (kafe jsem si tu opravdu odmítnul dát, švajnerajn podporovat nebudu) jsem zvolil nedalekou cukrárnu Domenico. Prostředí vypadalo zajímavě, ale... Capuccino mělo spadlou pěnu a nevábnou konzistenci, chuť velmi špatná. Čokoláda byla dochuzena anýzem a nebyla nabídnuta volba (nabízí jich ovšem asi 12 druhů). Výrazná chuť perníku dehonestovala požitek. Jeden ze zákusků byl výrazně oschlý, chuťově průměrný. Druhý byl chuťově výrazný, ale příliš tučný. Celkový dojem zachránilo jen prostředí.
Celkové rozčarování z cesty do Tater dovršilo mizerné počasí. Když pak na chvíli přestalo pršet, vyrazil jsem električkou do Starého Smokovca a odtud pěšky na Hrebienok (podle značky 45 minut, podle G-Shocků 37; prima výšlap). Nahoře začalo opět pršet, takže rychle zpět (tentokrát už po asfaltce) a do hotelu.
