pondělí 31. srpna 2009

Pomník obětem 2. světové války - Kujavy

Ač se jedná o pomník rudoarmějcům a třem obyvatelům obce Kujavy, jedná se o krásný pomník v prvorepublikovém (tedy nikoliv prefabrikovaném) stylu.




neděle 30. srpna 2009

Flakové věže ve Vídni

Pokud chce našinec vidět nějaké pěkné betony a nechce se přitom omezovat jen na Československé opevnění, asi nejbližím možným cílem je právě Vídeň (alespoň pro nás v Brně je do Vídně blíž než do Prahy). V Rakousku naštěstí není až tak hysterická denacifikace, jako je tomu v Německu (viz totálně zdevastovaná čajovna či rozoraný Obersalzberg s rybníčky a osmnáctijamkovým golfovým hřištěm) a tak jsou v centru Vídně dodnes zachovány nádherné, betonové a voňavé (ehm, ano - někomu betom voní) flakové věže. Ono taky není dost dobře možné se jich jen tak zbavit, protože stojí jen pár desítek metrů od obytných činžáků a síla betonu dosahuje až 10 m.

Flaková věž - flakturm -sestává ve skutečnosti ze dvou věží:
  • Geschütz-Turm (z něm. Geschütz — dělo); 4 palposty PL kanonem ráže 128 mm a FLAK 37 mm, postupně (od roku 1944) nahrazovaný kanony ráže 20 mm
  • Leit-Turm (z něm. leiten — vést); z této věže byla řízena palba sousední G věže
Flakové věže byly kompletně vybavenými jednotkami, ve kterých nechyběla ani nemocnice. Kromě jejich bojového úkolu skýtaly ochranu až pro 30.000 osob a materiál (často i umělecké sbírky, kterýžto úkol mají doposud).

Na snímcích je Flakturm VIII - Wien-Arenbergpark. V G věži je v současnosti depozitář
Muzea užitého umění, v L věži probíhají příležitostné výstavy, jinak je nevyužita.

Jak jsem obdivoval folklór aneb jak do mě vstoupil duch D-Fense

Dnes je poslední neděle v srpnu a to znamená, že naše děti vystupují na Mezinárodním folklórním festivalu. Už slyším ty obdivné nádechy - óch, to je náááádherné apod., ty hned zchladím. Festival sice je (alespoň podle billboardu) mezinárodní, ale dvě dětská vystoupení v odpoledním bloku během týdne nejsou nic víc, než sponzorské akademie. Těmi sponzory jsou rodiče a prarodiče vystupujících, v případě souboru Líšňáček či Bystrouška (správně by se měl jmenovat Bystróška, ale proč to po nich chtít) mám podezření, že si účast platí.
Téměř slavnostně naladěn a nic netuše jsem pár minut před prvním vystoupením (které jsem měl nakázáno vidět) dorazil před brněnskou Novou radnici. Zde už stála fronta čítající kolem třiceti lidí (další už byli dávno vevnitř, trochu jsem se zdržel). V normálně fungující společnosti by odbavení třiceti lidí zabralo méně než pět minut. Ne tak tady. Po deseti minutách přešlapování to nějaký mistr světa (soudím dle oblečení "tímvíťpluhůtímvíťaďiďať" a metrupětašedesáti tělesné výšky) nezvládl a rozhodl se předběhnout celou frontu. Uvnitř stál pořadatel a tak jsem očekával, že ho chytí za flígr a vyhodí zpět na konec fronty. To jsem se ale přepočítal. Místo nápravy ho poslal před celou poslal, aby si koupil lístek, "protože už to začíná".
Přiznám se, že v tuto chvíli do mně vstoupil duch D-Fense a protože to (ten duch) nedokázal pochopit, tak se ozval. Když si mě pořadatel všimnul (byl jsem o "kousek" větší než on a vypadal jsem asi hodně nasraně), zahnul kramle. Fajn.
Když jsem se po několika dalších úmorných minutách dostal na řadu (a vystoupení, které jsem měl navštívit právě končilo), pochopil jsem, proč to nefunguje.
Za stolkem s lístky seděly tři děvčata (Michal tomuto typu podle obřích slunečních brýlí říká "můry"), dezorientované jako lesní včely v tunelu. Normálně bych předpokládal, ž vidí-li frontu (za mnou bylo dalších možná padesát lidí), pohnou těmi dorosteneckými zadky a budou se snažit to odbavit pokud možno ce nejrychleji. Můj předpoklad byl mylný.
Přede mnou nějakou stařenku (mimochodem - ta stařenka mě taky předběhla, ale zachoval jsem se jako gentleman) začaly zdržovat, že prý nemají drobné (měly jich plnou kasu, viděl jsem to), že by jim to strašně pomohlo, až jsem to nevydržel, a požádal jsem o jeden lístek za šedesát (jako rodič mám nárok na lístek za třicet korun, ale to bych tam ztrávil další hodinu). Narazil jsem.
Jedna ze zevlujících a strašně důležitých děvčátek (odhadem neměla víc než patnáct let) začala držkovat, že si mám počkat, že tam nejsem jenom já.
Ruply mi saze a začal jsem těm voluntérkám tykat. Vysvětlil jsem jim, že už tam stojím patnáct minut, že mě vůbec nezajímají jejich výmluvy, protože jsem prošvihnul to, co jsem chtěl vidět a že si musí mrsknout, protože venku je fronta, která na jejich lenost není zvědavá. K tomu jsem dodal, že ten bych se rád pobavil s pořadatelem, který pouští předbíhající dovnitř, protože bych to rád vysvětlil.
Mám pocit, že se jim moje vystupování nelíbilo.
Mám pocit, že kdyby jim to vysvětloval seržant Hartmann, byly by ještě více nespokojeny.
A v tu chvíli se objevil na scéně opět můj milovaný pořadatel.
Pochopitelně jsem mu pěkně od plic řekl, co si o něm myslím. Odpověděl, že tam nebyl, protože právě přišel. Pěkný hajzl. To, že udělá svinstvo, to bych mu odpustil. Ale že mi lže do obličeje a že to všichni kolem ví, to mu opravdu odpustit nehodlám. Navíc vím, že kdo lže, ten krade...
Nakonec jsem se ještě pohádal s prezidentem festivalu, který mi řekl, že když se mi to nelíbí, mám jim příští rok pomoct.
Nepomůžu.
Za rok už mě tam nikdo neuvidí.

Post scriptum: podle mého názoru by v krizové době měl nejen stát, ale i město šetřit a zvažovat akce, do kterých bude investovat miliony. V Brně během roku probíhá neskutečné množství nejrůznějších akcí, z nichž je minimálně několik opravdu velmi zbytných (Ignis Brunensis, výstava Sochy v ulicích). Jsem konzervativní člověk a respektuji principy občanské společnosti. Pokud chce nějaká zájmová skupina uspořádat festival či výstavu, ať jí není bráněno. Zároveň ale protestuji proti tomu, aby pro tyto účely bylo čerpáno z veřejných rozpočtů.

ŘOP vz. 37 typ G

Psát článek o řopíku by bylo zhruba to samé, jako lít vodu do studny či nosit uhlí na šachtu. Jedinou vyjímkou - a budiž mi odpuštěno - je ŘOP vz. 37 typ G. Hlavním důvodem, proč zmínit tuto stavbu je fakt, že existuje pouze v jedinném exempláři a většina bunkrologů (bez urážky) ho v životě neviděla jinde, než v "příručce mladého bunkrologa".
Proč vznikly objekty typu F, G či H? Podle mého názoru je důvod stejný, jako u vzniku objektu typu E, tedy požadavek na čelní palbu. Na problematické vedení boje ze stávajících objektů LO upozornil již brigádní generál Ing. Václav Nosek ve zprávě komentující pokyny arm. gen. Krejčího "Útok na stálá opevnění - možnosti". V jeho zprávě ze dne 10.11.1938, č.j. 4520 Taj.-hl.št./3. odděl. 1938, popsal jako jednu ze slabin právě hlavní princip, tedy boční palbu. Možná i z tohoto důvodu byly již od počátku projektovány objekty, které by v exponovaných místech mohly vést proti postupujícímu protivníku čelní palbu, a to jak z kulometů (objekty typu E), tak i z lehkých polních kanonů KPUV vz. 34 ráže 37,5 mm (z dnešního pohledu směšná ráže, z pohledu tehdejšího tankového vojska smrtící zbraň).
Ve srovnání s ostatními vybudovanými řopíky vz. 37 se jedná o zdánlivě nevyzrálou konstrukci, kdy polní kanón nebyl lafetován, nýbrž byl do palebného postavení zasunut bez jakýchkoliv úprav. Z tohoto důvody měl řopík nejen velkou "střílnu", ale rovněž bohatě dimenzovaný vchod, krytý pouze mříží, tzn. bez vchodové střílny). Osádka tak neměla - laicky řečeno - krytá záda. Objekty neměly ventilaci ani periskopy, které by byly vzhledem k řešené objektů, zcela zbytečné. Jak jsem již uvedl, celkem byl postaven pouze jediný objekt vz. 37 G, určený pro čelní palbu pro krytí úvozu mezi těžkými objekty OP-S-11 "U cihelny" a OP-S-12 "Na rytířském" na Opavském úseku. Potěšitelní je, že se objekt dochoval do dnešních dnů a dodnes jsou zde patrny úpravy pro lafetování německého kanonu. Objekt byl využit jednotkami Hitler Jugend v průběhu Ostravsko-opavské operace a z boje byl vyřazen až na samém sklonku války (spolu se sedmi členy HJ; o jejich konec se postarala samohybná houfnice SU-100 a tři dobře mířené zásahy).
V současnosti je objekt volně přístupný a je v nebývale čistém stavu. Na objektu chybí vchodová mříž a uvnitř je poškozen vlivem výše zmíněných zásahů na sklonku války.

sobota 29. srpna 2009

Fotogafie z Vily Tugendhat

Nedávno jsem se s jednou pražandou bavil na téma funkcionalistická architektura. Tedy ne že bych byl odborník na architekturu, jen jsem příkladný lokální patriot a pokud mi někdo řekne, že nejucelenější architektonická výstavba je v Praze, musím reagovat.
Zaprvé připouštím, že Praha jako hlavní město má toto zajímavé období zastoupeno celou řadou staveb. To však neznamená, že by ostatní města byla výrazně ošizena. Dokonce si dovolím tvrdit, že nikoliv.
V Brně je řada významných funkcionalistických staveb, navíc soustředěných na výrazně menší ploše, než v Praze. Namátkou budu jmenovat:
  • Areál Brnenského výstaviště
  • Palác Anthropos
  • Komerční banka na náměstí Svobody
  • Kolonie Nový Dům v Žabovřeskách
  • Soubory obytných budov (ul. Tábor, Sochorova, Skácelova, Nerudova etc.)
  • Polyfunkční budovy v centru města (rohový dům Česká/Veselá, dnes redakce MF Dnes)
  • Obytný dům Kapitol
  • Dětský domov Dagmar (architekt Fuchs)
  • Fuchsův dům (rodinný dům s ateliérem)
  • Kavárna Era
Zvláštní kapitolou je Vila Tugendhat. Zatímco stavby funkcionalismu povýšily formu nad funkci, v této stavbě, která svým pojetím zapadá do funkcionalismu, jsou forma i funkce ve vzácné symbióze. Nechci se tu více rozepisovat, zájemce o podrobnější informaci o stavbě z dílny architekta Ludwiga Miese van der Rohe, nalezne třeba zde.

Kompletní fotogalerie je zde. Pro ty, kdo to raději prefabrikované, to samé jako prezentace.

Muna - muniční továrna tajemství zbavená

Tento článek vznikl pro blog opevneni.blogspot.cz

Dnes bychom se s Vámi rádi podělili o tajemství, které jsme odhalili při průzkumu areálu bývalé německé muniční továrny v Poštorné u Břeclavi. Ne, nemáme na mysli munici, zakopané esesáky nebo štěchovický poklad - tyhle pohádky necháme milovníkům bujné fantasie (nebo fantasmagorie?).


Muniční továrna v Poštorné, známá také pod názvev "MUNA" je dodnes opředena řadou tajemství. Důvod je prozaický - až do konce osmdesátých let ležel tento prostor bezprostředně na hranici s Rakouskem a vstup do tohoto hraničního pásma byl striktně omezen. Dnes je situace diametrálně odlišná. Celý areál - což je poněkud eufemistické označení lesa - je volně přístupný a zejména místní sem rádi vyrážejí sbírat lesní plody. Z původní továrny se na první pohled dochovaly pouze kvalitní betonové silnice ("hitlerky") a ojedinělé zbytky po kanalizaci nebo základech budov. Jak ale továrna vypadala ve skutečnosti?O tom, že je skutečnost velmi neznámá svědčí svědectví místního obyvatele, který označil celý prostor Bořího lesa za areál Muny s tím, že "nikdo neví, co zde vlastně ještě je" a učinil rozmáchlé gesto rukou směrem k západu...Abychom toto a podobná svědectví uvedli na pravou míru, poctivě jsme areál prochodili, vyfotografovali, ale také zaznamenali všechny zajímavé body a komunikace s pomocí GPS. Výsledek, navíc posléze potvrzený leteckými snímky oblasti z roku 1952 (sovětské vojenské letecké snímkování) je více reálný.

Na výše uvedeném odkazu je zobrazen celý areál Muny v "maximální" variantě. Skutečná Muna se nacházela pouze na pětině tohoto území. Klíčem k pochopení a odhalení továrny bylo zmapování jednotlivých komunikací. Výsledkem bylo zjištění, že všechny betonové silnice se nachází pouze v malé části celého území, a jsou navíc poměrně úzké (na jedno nákladní auto), rozšiřující se pouze u skladových budov. Druhým zjištěním bylo, že podél všech silnic vedla železnice (místní vlečka), navíc celý areál je "obkroužen" další tratí, kterou jsme sami pro sebe pojmenovali jako páteřní.

Na mapce, vytvořené pomocí GPS jsou barevně rozlišeny železniční tratě (červeně) a silnice (modře). Železnice je na několika místech nekompletní, nicméně závěr je jednoznačný: železnice začíná i končí v továrně Muny a je v celém úseku vedena jako jednosměrná s odbočkami k jednotlivým skladovým objektům.

Legenda k obrázku:Od hlavní železniční trati Břeclav - Valtice odbočuje za železničním přejezdem (silnice Poštorná - Reinthal) vlečka do areálu Muny. V tomto objektu byly pravděpodobně soustředěny výrobní objekty. Provoz na vlečce byl obousměrný. Z objektu továrny vede severozápadním směrem jednosměrná obslužná trať, která obchází celý areál a po několika kilometrech se opět vrací do továrny. Po obvodu trati je na několika místech možnost odbočit k vlečkám kolem betonových silnic, kde se nacházely jednotlivé skladové budovy.

Automobilová doprava od železničního přejezdu pokračovala dále na Reinthal a odbočila buďto do výrobního závodu, nebo za objektem dnešního záchytného tábora ke skladovým objektům. V tomto úseku mohly nákladní automobily jezdit obousměrně, za výrobním závodem směrem do skladových prostor už pouze jednosměrně. Automobily objekt opouštěly směrem k silnici Poštorná - Reinthal.
Pracovní a zajatecké tábory vznikaly v Břeclavi již od počátku války. Němci sem umisťovaly zajatce, kteří byli využíváni v lesnictví, k různým stavebním a opevňovacím pracím. První pracovní tábor vznikl v průběhu roku 1939 v blízkosti Poštorenských keramických závodů, kde bylo umístěno asi 120 srbských (a později i na 120 ruských a 180 maďarských) válečných zajatců, kteří se podíleli na stavbě muniční továrny MUNA a pracovali i přímo ve výrobě keramických závodů. Další zajatecký tábor vznikl na Lanžhotské ulici za Břeclaví, kde byli umístěni především vojáci belgické a francouzské armády. V druhé polovině roku 1942 vznikl třetí zajatecký tábor pro přibližně stovku sovětských vojáků a byl umístěn v areálu cukrovaru.
Zdroje: VGHÚř, Břeclav ve stínu hákového kříže - Martin Daneš, internet

čtvrtek 27. srpna 2009

Pomník obětem 1. světové války - Ivančice

V tomto případě se nejedná o pomník v pravém slova smyslu, neboť je to pamětní deska, umístěná na radnici v Ivančicích. Zároveň se zde nejedná o památku na naše rakousko-uherské vojáky, nýbrž na legionáře. I tak stojí za zmíňku.

Pomník obětem 1. světové války - Neslovice

Pomník padlým vojákům z 1. světové války v Neslovicích. Nápis: "Na rovech Vašich nám nový život vzrostl".






středa 26. srpna 2009

Jsem bílá svině, kdo je víc?

Už je to tak, dokonce o tom existuje úřední záznam. Pokud budu já, příslušník majoritní částí obyvatel této země, označen příslušníkem minoritní skupiny za "bílou svini", nejedná se o urážku, natožpak o trestný čin, nýbrž pouze o terminus technicus.
Jen si nejsem jistý, jestli bude napříště soud používat stejný coulštok, i když k tomu dojde naopak.
V diskusi pod výše odkazovaným článkem je upozornění, že termín "bílá svině" nemá ekvivalent pro pojmenování jiných subkultur či minorit. Takže zatímco "bílá svině" je zcela politicky i multi-kulti korektní označení, použití jiného přídavného jména, ať už označující barvu (např. zelená, růžová či bleděmodrá) či národnost, je zcela nepřijatelná a bude po zásluze potrestána.

Kdo je slabší, ať zdvihne ruku

Na jednom z billboardů se stkví Petr Čtvrtníček se sloganem "Je přece správné zastat se slabšího". Odhlédnu od faktu, že se nejedná o součást kampaně ČSSD, i když jí to výrazně pomáhá.
Dogma, že člověk slabý či chudý (či jinak znevýhodněný) je v přímé úměře vůči svému handycupu rovněž morální, čestný a spravedlivý, je nesmysl. Vynikající pojednání na toto téma kdysi zveřejnil George Orwell (u nás vyšlo v knize jeho esejů). Bohatý a potažmo pravicově smýšlející člověk je lump, vydřiduch a darebák, ze kterým je třeba pokud možno zatočit. Naopak proleteriát, lidé žijící na okraji společnosti a různě postižení jedinci jsou lidé smířliví, hodní, sociálně empatičtí, v podstatě takoví koncentrovaní Mirkové Dušínové.
Tato teorie má jednu chybu.
Je lživá.
Socialistické vlády trpí základním neduhem všech bolševiků. Rády rozdávají peníze, které jim nepatří. V dnešní době, kdy státní deficit atakuje hranici 200 miliard korun (200 000 000 000 korun, to jen pro pořádek), nemáme na podobné socialistické experimenty prostor. Růst státního dluhu je třeba zastavit všemi dostupnými prostředky, tedy zejména zastavením rozhazování, omezením podpor a výdajů, které jsou evidentně zbytečné (bez ohledu na jejich multi-kulti index) a bohužel také zvyšováním daní. Je to nepopulární, je to něco, co volby nevyhrává. Všechna tato opatření jsou v příkrém rosporu se socialistickým populismem Paroubka a jeho squadry. Přesto je fakt, že pokud se správné zastat se slabšího, znamená to prosadit všechna opatření, které v dlouhodobém horizontu tohoto slabého člověka ochrání před ještě ještě větším zadlužením.
Otázkou pro mne zůstává, co tím vším Čtvrtníček sleduje? Pomoci ČSSD? Nebo uškodit jmenovitě Topolánkovi, protože jeho konec by mohl napomoci např. Bémovi?
Inu, kdo ví.

pondělí 24. srpna 2009

Přesnost hodinek G-Shock GW-5600

Ačkoliv dnešní trend postupně směřuje k hodinkám řízeným rádiovým signálem (v našich končinách DCF77 z Frankfurtu nad Mohanem*), možná neuškodí při volbě hodinek vzít v úvahu i ty hloupé, obyčejné a hlavně levné varianty bez zaklínadla Wave Ceptor, Multiband apod.
Já si vezmu na paškál moje první G-Shocky, které mám zhruba měsíc (přesněji od 29.července, tedy měsíc bez pěti dnů).
U tohoto modelu výrobce garantuje přesnost +/- 15 vteřin za měsíc, což je např. pro mechanické hodinky výsledek skoro nedosažitelný (máte slyšet, jak jásají majitelé mechanických hodinek při denní odchylce 5 vteřin, což činí za měsíc desetinásobek maximálně možné hodnoty odchylky u těchto digitálek). Hodinky jsem ihned po vybalení nařídil podle http://www.presnycas.cz/ (a rovněž podle rádia) a po třech týdnech hodinky vykazují odchylku 1,5 vteřiny, což za měsíc dělá (neuvěřitelné) 2 vteřiny odchylky.
Domnívám se, že tyto parametry jsou více než vynikající a jsou důkazem, že pokud chcete ušetřit, hodinky bez rádiové synchronizace nejsou špatnou volbou.
Pokud ovšem hledáte zaručeně přesné hodinky bez rádiového příjmu a s vysokou přesností, poohlédněte se po High End quartz modelech s termokompenzací a roční maximální odchylkou 5 vteřin (srovnejte s 20 vteřinami u GW-5600)! Nejlevnější hodinky v této třídě jsou Citizen Chronomaster (zvané rovněž The Citizen) a jejich cena je cca 2.000 USD.
__________________
* Vysílač o výkonu 50 kW ovšem není ve Frankfurtu, ale v přibližně 25 km vzdáleném Mainflingenu. Synchronizační signál je vysílán na kmitočtu 77,5 kHz.
Dosah vysílače ověříte zde

neděle 23. srpna 2009

Srovnání Casio Pathfinder PAG40-3V a Suunto Core

To, že nejen Casio dělá hodinky pro turisty a outdoorové nadšence asi ledaskdo ví. V našich končinách jsou dnes díky reklamní masáži více známé hodinky Suunto, typicky finsky designově čisté a nabité funkcemi. Na youtube jsem našel videa, ve kterých autor (Nikudes) porovnává oba výše zmíněné modely. Když pominu, že by svým projevem uspal hada, videa stojí za shlédnutí.

Část 1
Část 2
Část 3

Pomník bojovníkům za svobodu a demokracii - Bystrc

U kostela ve staré Bystrci (Brno) se nachází moderní pomník, nadepsaný Pomník bojovníkům za svobodu a demokracii, s vročením 1914-1918, 1938-1945 a 1948-1989. Pomník je tvořen žulovým jehlanem, na jehož vrcholu je umístěn lev a v patě jsou bronzové stuhy s texty.

Část ze slavnostního proslovu akad. soch. Otmara Olivy

Tři odboje, tři ostré úhly, tři hrany, tři stuhy, na vrcholu zlatý český lev. Tři příležitosti k zamyšlení. Bez osobní reflexe se vše mění v historickou veteš. Lepší, než stavět památníky, je vychovávat k paměti. Dříve, než budovat chrám, je třeba se starat, aby tam dnes někdo chodil naslouchat, co se tam nabízí k věření. Dnes se zdá, že boj s dobrou pamětí prohráváme. Větší polovina národa nejde k volbám a umožní tak návrat normalizační blbosti v podobě umaštěného pingla.




Pomník obětem 1. světové války - Kníničky

U Brněnské přehrady, nedaleko cesty do dnes zatopených Kníniček, se nachází pomník padlým v 1. světové válce, charakterizovaný lvem. Dnes se tomuto místu říká "U lva" a je zde i stejnojmená knajpa. Pro mě osobně je zajímavá zmíňka o Ferdinandu Ondrovi. Já sám jsem osobně znal Josefa Ondru, který odtud pocházel a jehož otec Josef Ondra, nositel Československého válečného kříže 1939, byl v roce 1944 převezen na Pankrác, kde zemřel.
Zajímavostí je smírčí kříž, umístěný do obvodové zídky.

Fleret s Jarmilou Šulákovou

Poprvé jsem naživo viděl Fleret a Jarmilu Šulákovou tuším v roce 2006 na koncertě v Telči. Tehdy jsem byl naprosto nadšený, aparaturu postavili za 8 minut a spustili parádní koncert (parádní = bez keců; folkaři si myslí, že když písničky neproloží vtipnými glosami, je to asi špatně a Fleret dokázal, že opak je pravdou). Proto když jsem měl možnost se na ně vypravit v Brně, moc jsem neváhal.
Prostředí nádvoří Staré radnice ve mě moc důvěry nebudilo a popravdě řečeno právem. Nepatrný sklon dlažby ve spojení s příšernými lavičkami způsobil, že jsme ujížděli a naše zadky plakaly bolestí. Skladba posluchačů i prostředí spíš odpovídalo čaji o páté nebo odpolednímu koncertu na korzu, takže bigbít se konat nemohl a ani nekonal.
Nechci zde kritizovat výkony umělců na šňůře. Bubeník v průběhu koncertu vykouřil přibližně čtyři cigarety, houslista si připálil hned u mikrofonu. Kytaristu, ze kterého jsem byl minule nadšený, jsem vůbec neslyšel (za což ovšem může debil zvukař). Vůbec celý zvuk byl takový divný, nerockový a pravděpodobně způsobený tím, že aparatura hrála do zdi a nemohli to moc otevřít. Fleret mi přišel otrávený, utahaný, bez šťávy. Zahrát, zinkasovat zlatku a pali domů.
Jarmila, která v červnu oslavila osmdesáté narozeniny, přišla o hůlčičce, ale když zazpívala, stálo to jako vždy za to. Je mi jedno, že rádoby odborníci říkají, že to není, co to bývalo. To jsem hloupé žvásty, v osmdesáti to prostě nejde tak, jako ve třiceti. Je ovšem pravda, že ani Jarmila se neubránila sentimenálním řečem, ale to už k tomuto věku tak nějak patří.
Nejsem hudební recenzent, hvězdičky dávat nebudu. Fleret mě zklamal, ale dám jim ještě šanci (naproti tomu ožrala Redl už šanci nedostane). Jarmila potěšila.

sobota 22. srpna 2009

Nocleh v olympijské vesnici

Nevím, kolika smrtelníkům se podařilo ztrávit noc v olympijské vesnici, ale mě se to bohužel podařilo. Potřeboval jsem něco obstarat v Popradu a jako ubytování jsem zvolil hotel Mladosť v nedalekém Svitu.
Cesta přes Báňskou Bystřici, kde jsem měl nějaké konání, proběhla až na vytrvalý déšť bez problémů. Slovenští řidiči a zvláště ti "vyhodňare" mají specifickou vlastnost, která mě vždy dokáže vytočit. Když si dovolíte takového občana vedlejšího státu předjet, např. proto, že po dálnici jede devadesát (protože prší a žigulík mu na sjetých gumách klouže sem a tam), záhy vám toto drzé předjetí vrátí, a to tak, že při zařazování před vás se vlastně zařazuje do vás a vám nezbyde, než s kletbou hampstnout na brzdy. Když se vzpamatujete, vydejcháte a rozmyslíte si to s genocidou slováků, rozjedete se a zapnete zase tempomat na stodvacet, netrvá to ani pět minut, a máte před sebou zase stejného experta a zase jede devadesát. Už jste poučeni (já tedy už poučen jsem, několikrát jsem vyváznul opravdu se štěstím), proto nenecháte nic náhodě a zmíněného občana východního bloku předjedete opravdu svižně a pedál na podlaze přidržíte o něco déle. Máte pocit, že jste vyvázli vendetě jen proto, že vám zmizel ze zrcátka? Omyl. Tento člověk, i kdyby při tom měl sám zemřít, vás dojede, předjede a opět se vás pokusí smést ze silnice (asi proto, že jste čehún, protože jinak si toto nesmyslné chování vysvětlit neumím). Vždy, když jedu dál na slovenský východ se modlím, abych někoho takového nepotkal. Většinou ale během cesty potkám takových exotů hned několik.
Dobrá tedy, vyřídil jsem si účet s těmito řidiči (aby bylo jasno, ne všichni tam jezdí takhle a když je srovnám s poláky, tak jsou v podstatě andílci) a hurá do olympijské vesnice.
Po chvíli bloudění jsem našel zmíněný hotel. Stavba panelákového typu ve mě moc důvěry nevzbudila, ale automatické dveře přece jen malý plamínek naděje zažehly. Marně. Uvnitř hotelu (asi by tomu chtěli říkat foyer, ale byla to smradlavá chodba s přizděnou kukaní) seděla otrávená recepční, pro kterou je host evidentní přítěží. I takoví lidé tu žijí, ehm. Dostal jsem pokoj ve třetím patře. Dlouhou (smradlavou) chodbou jsem přišel k výtahům, které smrděly přesně tak, jak vypadaly. Rok výroby 1974. Výtahy tu byly dva, ale poté, co se se mnou jeden zasekl jsem jezdil pouze tím menším.
Abych jen nenadával, pokoj byl čistý. Trochu mě iritovalo, že na dveřích byla klika i z venku, ale stačilo se zamknout... Dvě křesla, televize bez dálkového ovládání (tedy ono tam mělo být a nebylo; ovládání bylo velmi spartánské - televize šla pouze zapnout, vypnout a přepínat programy; s hlasitostí se nedalo dělat nic). Největší šok přineslo sociální zařízení. Umakartové jádro, záchod, který se pod zadkem zmítal jako býk na corridě. Podivná mělká vana, do které se lezlo skoro po žebříku, plechové umyvadlo a baterie, která pořádně nefungovala. A jako zlatý hřeb péřové polštáře! To už se snad nevidí ani v Rumunsku. I když tam se asi nevidí ani jiný polštář.
Ráno jsem šel na snídani a těšil jsem se, až vypadnu spátky do nepohodlí auta. Přišel jsem do jídelny (nesmrděla) a číšník mi podal Raňajkové menu - jídelní lístek i s cenami. Hugh! Opět jsem vylétnul jako čert z krabičky a spustil jsem bandurskou - vždyť jsem měl předplacený pokoj i se snídaní! Číšník sice chvíli vypadal jako zmatená včela, ale pak zjistil, že si mohu vybrat cokoliv do 4 €. Normálně by se za to člověk rozšoupnul, ale tady to vydalo na pár rohlíků, trochu šunky a sýra. Asi poslední kapka, která mě málem stála zdraví, bylo máslo. V menu bylo "porcované maslo", o čemž jsem předpokládal, že se jedná o klasické malé máslíčko, které znám ze všech hotelů Finskem počínaje a Itálií konče. Chyby lávky. Pokud vám ve Svitu podstrčí maslo, vyklube se z toho nechutný margarín ve vaničce. Budiž, mělo to napsat. Ale když jsem to reklamoval, dívali se na mě jako na debila, protože "toto je maslo" a na argument, že máslo neroste na louce, ale teče krávě z vemena, nebyli schopni nic říct.
Při odjezdu jsem si všimnul obrovské cedule, kterou jsem prve přehlédl: Olympijská vesnička - Poprad - Tatry 2006 a olympijské kruhy k tomu. Už vidím ty zpovykané a rozmazlené sportovce, jak jezdí smrdutým výtahem, mejou se v plechovém lavóru a chytají balanc na hajzlíku.
Abych ale nehaněl jen Svit. V nedalekém Popradu v restauraci na ulici 1. mája neví, že do bramborové kaše se dává máslo a mlíko (a ne voda) a ještě se diví, že hostu nechutná. Kuchařky chodí do restaurace kouřit, popíjet kafe a číšník s nima u stolu dojídá zbytky menu. Nechutné.
Na spravení chutě (kafe jsem si tu opravdu odmítnul dát, švajnerajn podporovat nebudu) jsem zvolil nedalekou cukrárnu Domenico. Prostředí vypadalo zajímavě, ale... Capuccino mělo spadlou pěnu a nevábnou konzistenci, chuť velmi špatná. Čokoláda byla dochuzena anýzem a nebyla nabídnuta volba (nabízí jich ovšem asi 12 druhů). Výrazná chuť perníku dehonestovala požitek. Jeden ze zákusků byl výrazně oschlý, chuťově průměrný. Druhý byl chuťově výrazný, ale příliš tučný. Celkový dojem zachránilo jen prostředí.
Celkové rozčarování z cesty do Tater dovršilo mizerné počasí. Když pak na chvíli přestalo pršet, vyrazil jsem električkou do Starého Smokovca a odtud pěšky na Hrebienok (podle značky 45 minut, podle G-Shocků 37; prima výšlap). Nahoře začalo opět pršet, takže rychle zpět (tentokrát už po asfaltce) a do hotelu.

Casio G-Shock G-9000-3V Mudman

Tento týden mi kromě GW-2500 ještě dorazil klasický zástupce řady G-Shock, Mudman. Z nabídky jsem nakonec vybral model v tmavě zeleném pouzdru s inverzním displejem. Nemohu si pomoct, ale hodinky jsou to pěkné a možná se taky uklepu k nějaké recenzi.
Zajímavé funkce, co potěší: 5 budíků, stopky s možností odpočítávání času (5-4-3-2-1-mazej!) a zejména odolnost proti blátu. Ideální hodinky na procházku, když zrovna "ryjete držkou v zemi". Inverzní displej má klasický neduh v tom, že nejlépe čitelný je při čelním pohledu a za snížené viditelnosti nevidíte nic. Osvětlení je klasický Illuminator, spouští se tlačítkem pod displejem (u pásku) - to tlačítko není skoro vidět. Hodinky nemají ani solární napájení, ani multiband, ale s přesností nemají velký problém.
Navzdory tvaru, ze kterého jsem měl strach, jsou příjemné na nošení a skoro nepřekáží. Akorát to asi opravdu nebudou oblekovky...

Jenom knížepán nestačí

Dnes byl zveřejněn rozhovor s knížepánem Schwarzenbergem, který vnímá jako pozitivní, že se pere ODS a ČSSD a na jejich rychlokvasnou stranu se pozapomíná.
Musím popravdě napsat, že zapojení knížete do tohoto projektu pana Kalouska je pro mě určitým zklamáním a rozčarováním. Je to ale jen můj problém, že naletím na líbivou tvářičku a převelesladké řeči. Bez ohledu na to, co vůči této personě cítím, pokusím se o úvahu. Má tato strana, kteroužto jsem si dovolil nazvat rychlokvasnou, šanci nejen uspět ve volbách, ale přežít i první volební období?
Domnívám se, že nemá. Bez urážky, pan kníže je starý pán, který se proslavil tím, že v parlamentu chrněl jako batole. Bude mít dost sil k zápasu nejen k politickému zápasu, ale i k vnitrostranickému boji o koryta? Věřím tomu, že ne. Samozřejmě, potom nastoupí věčná šedá eminence, pan Kalousek. Mimochodem - kdo si ještě pamatuje, jak se chtěl před třemi roky paktovat s komunisty. Knížepán to asi už zapomněl (a nebo mu ta funkce tak omamně voní?)
Když se podíváme na složení strany, vidíme samé známé tváře z KDU-ČSL. Jinými slovy se zde opakuje historie po "Sarajevu", kdy se z ODS odštěpila skupina nespokojených poslanců a založila Unii svobody. A jak dopadla US, víme všichni.
Náš politický rybník není moc velký, ba naopak, je to taková divná nudle. Nalevo sedí KSČM a ČSSD, strany, které si jsou v poslední době velmi blízké (pan Paroubek asi nezná historii ČSSD v období 1. republiky). Ve středu sedí KDU-ČSL (s klesajícím podílem) a pravděpodobně TOP09. Pochybuji, že by se strana stala výrazně pravicovější, než je KDU-ČSL. To by jí asi její voliči, kteří by mohli následovat své oblíbené hrdiny, neodpustili. Ve středu však žádná strana nemá velký manévrovací prostor, v podstatě se pouze programově vymezuje tu vůči ODS, tu vůči ČSSD a nejčastěji proti oběma naráz. V takovém presu se velká politika dělat nedá, středové voliči jsou přelétaví jako motýl.
Napravo od středu, sedí ODS. Její politika byla v minulých letech silně deformována jak koaličními partnery (spojení s KDU-ČSL a SZ je přímo vražedný mix), tak i bojem s ČSSD, který zpočátku podcenili.
Dle mého názoru je na naší politické scéně místo pro jednu výrazně pravicovou stranu, pravděpodobně s menším voličským potenciálem, ale zato radikálnějším, než má ODS. Bude-li to Dělnická strana, nebo nějaký nový subjekt, to nedovedu odhadnout.
Jedno z vyjádření šlechticových však stojí za vypíchnutí: nechce jít se stranou do vlády. To chci vidět všechny ty po moci lačnící politiky, že se nechají udržet na uzdě. Pochybuji. I zelení měli plnou pusu kde čeho, a jak pak u koryta mlaskali.
TOP09 mě ovšem zaujala svým sloganem: Tradice Odpovědnost Prosperita.
Tradice? Strana, která vznikla na základech přeběhlíků z jiné strany má tradici, jako USA. Tedy žádnou.
Odpovědnost? Jakou chtít odpovědnost po lidech, kteří často pouze využili příležitost (řada regionálních politiků), aby se dostali k většímu a voňavějšímu korytu? Odpovědnost není správné slovo. Tím správným pojmenováním je např. vychytralost.
Prosperita? Popravdě s tímto slovem si nevím rady. Naše země by potřebovala nějakého osvíceného a zodpovědného diktátora, který by teprve položil základy k budoucí prosperitě. V současném stavu věcí veřejných je to však utopie jak u nás, tak v celé socialistické EU.
A pochybuji, že letargičtí občané na tom budou chtít cokoliv změnit.

Stavby a pomník v Lomnici nad Popelkou

Při krátké zastávce v Lomnici nad Popelkou jsem vyfotografoval nádhernou budovu Tylova divadla a spořitelny (arch. Oldřich Liska) a pomník letci mjr. Františku Truhlářovi, stíhacímu pilotu 312. stíhací perutě RAF. Za zmínku rovněž stojí pomník obětem 2. světové války.








Pomník 1938 - Dolní Podluží

Zajímavý a výpravný pomník je v Dolním Podluží. Je věnován památce padlých členů finanční stráže ze dne 22.9.1938.










Pomník obětem 1. světové války - Hraničná

Tento pomník v Hraničné jsem objevil v minulém roce prakticky náhodou. Nedaleko odtud - Janově nad Nisou jsem měl nějaký zástoj a po silnici, která vede kolem jsem zcela náhodou jel. Nádherná stavba nezapře německé kořeny původního obyvatelstva.