Přesun blogu

Protože název blogu "ok2-36288" nekoresponduje s mojí současnou prací, rozhodl jsem se jej tímto dnem uzavřít a pokračovat na nové adrese klicnik.blogspot.com.

Část záznamů z tohoto blogu převedu i do nového a tento ponechám nadále svému virtuálnímu osudu.

Doufám, že se s Vámi - mými čtenáři - budu potkávat i nadále.

O tom, jak nenalézáme

Pohádku o dědečkovi, který tak dlouho měnil, až vyměnil a zůstaly mu jen oči pro pláč, zná asi každý. Málokdo si ale přizná, že by tato pohádka mohla být pravdivým obrazem jeho života.
Je to bolestivé, ale v mém případě tomu tak doopravdy bylo.
Ve svém životě jsem vystřídal různá období, kdy jsem také tak dlouho měnil, až jsem vyměnil.
Nedávno jsem měl hodinkové období, které trvalo dobrého půldruha roku a ze kterého jsem byl vysvobozen až teprve nedávno. Za toto období jsem dokázal koupit, prodat či vyměnit několik desítek hodinek, až mi nakonec zůstaly jen jedny jediné, docela obyčejné.
Jsem za svoji zkušenost s hodinkami vděčný, protože jsem si uvědomil, že to podstatné, na čem doopravdy záleží, může na první pohled vypadat jako něco, co dobře znám a co mě už ani nedokáže nadchnout. A přesto to tak není. Přesto je něco tajemného a neskutečně úchvatného na jednoduché větě "Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky." (Židům 13:8, CEP)
Naše společnost, která je bytostně zaměřena pouze na spotřebu či chcete-li konzum, vytváří obrovský tlak na naše vnímání podstatných věcí. Podstatné je být mladý, krásný, bohatý a zdravý. Potom máš práci, peníze a vše, nač si vzpomeneš. Stačí jen vyměnit náš starý život za nový, hezký a perspektivní.
Není to ale jen klam? Není to nablýskaná iluze, venku huj a vevnitř fuj? Není přece jen něco pravdy na pohádce, kterou jsem zmínil hned na začátku?

O bohatství

Hovoří-li křesťané o bohatství, nejčastěji zmiňují pasáž z Matoušova evangelia:

"Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království" (Matouš 19:24, srovnej Marek 10:25 a Lukáš 18:25; CEP).

Je to pravda a já sám si na to nejčastěji vzpomenu, když vidím výpis z mého bankovního účtu. Přesto bychom neměli propadat pocitu vítězství, protože ani zoufalý stav mého bankovního účtu není jízdenkou na cestu do Božího království, stejně jako bohatství není automaticky jejím opakem. Ostatně na majetku není nic špatného, je-li s ním zacházeno moudře.
I když to není vždy lehké, usiluji ve svém nitru o naplnění vyznání Pavla, o které se podělil ve svém listu Filipským:

"Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek" (Filipským 4:12; CEP).

Chtěl bych se na bohatství podívat i z jiného úhlu. Může se stát, že při setkání s opravdu majetným člověkem můžeme mít v srdci touhu se mu vyrovnat, mít stejné možnosti jako on a možná i stejné pravomoci - to v případě, že je v moci postavený. Ostatně v tomto nemusíme chodit daleko, vždyť který z mužů by nedokázal dobře poradit např. trenérovi fotbalové reprezentace nebo předsedovi vlády. Vždyť i každý prostý voják nosí ve své torně maršálskou hůl.
Co však o takových lidech soudí Boží slovo?
Pro odpověď tentokrát sáhnu do Starého Zákona, konkrétně do Žalmů:

"Lidé jsou jen vánek, urození jsou jen lživé zdání. Na váze stoupají vzhůru, dohromady jsou lehčí než vánek. Neslibujte si nic od útisku, nedejte se šálit tím, že něco uchvátíte, k jmění, byť i přibývalo, neupněte srdce. Bůh promluvil jednou, dvojí věc jsem slyšel: Bohu patří moc, i milosrdenství je, Panovníku, tvoje. Ty každému splatíš podle jeho skutků." (Žalmy 62:10-13; CEP)

Zde vidíme, že urozenost člověka, jeho společenská důležitost je jen iluze. Pamatujme na to, protože Bůh měří všem podle toho, jaké skutky konali a ne podle toho, jak tučné bankovní konto měli.

Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. Filipským 3:7, CEP

Informační společnost

Žijeme ve století informací, o čemž se nás snaží přesvědčit zejména média, která z informací žijí. Důkazem má být to, že daleko více než kdy dříve používáme telefony, krátké textové zprávy, emaily, skype, ICQ a tzv. sociální sítě, ve kterých navzájem sdílíme informace, kterými jsou nejen texty, ale i obrázky či videa.
Ostatně i tento příspěvek je vlastně sdílenou textovou informací.
Naše společnost by měla být díky tomuto pokroku na výši. Je tomu ale skutečně tak?
Každá informace potřebuje k tomu, aby byla užitečná, jednu podstatnou věc. Tou věcí je její příjemce, tedy někdo, kdo informaci přijme a pochopí.
Umíme vůbec ještě přijímat informace? Umíme v tom zápalu zpráv, krátkých textových zpráv či multimediálních zpráv ještě slyšet a pochopit, co nám vlastně chce někdo říct? Nebo jsme tak zpohodlněli, že raději posloucháme jen zvuk slova a obsah vypouštíme?
Umíme si ještě naslouchat navzájem? Umíme si udělat čas na druhého a vydržíme ho poslouchat bez toho, aniž bychom mu skákali do řeči či si co dvě minuty nekontrolovali mobilní telefon, zda-li nemáme novou SMS nebo email? Umíme vůbec ještě informace přijímat a ne je jen odesílat?

Víte, milovaní bratři, že každý člověk má být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.
Jakubův 1:19

B21

O zklamání

Často jsem zklamaný. Nejčastěji jsem asi zklamaný sám ze sebe, ale občas mě taky zklame moje žena (což jí určitě dokážu bohatě vynahradit), celkem pravidelně mě zklamávají moje děti a pak je tu velmi široký okruh bližních, kteří mě čas od času rovněž zklamou. Většinou takové zklamání přichází v okamžiku, kdy si myslím, že už mě nemůže nic překvapit.
Je dobré si uvědomit, že zklamání přichází pravidelně tam, kde jsou nepřiměřená lidská očekávání.
O těchto očekáváních především ve vztahu sám k sobě píše i Pavel v Epištole Římanům:

Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.
Římanům 7:21-23

Boží slovo nám zde dává jasnou odpověď:

Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.
Římanům 7:24-25

Jako lidé žijeme ve svých rodinách, zaměstnání, společnosti a rovněž církvi. Proto musíme být připraveni na to, že budou přicházet i bolestivá zklamání. Naše uvažovaní v této věci musí být proměněné a zcela jasné - na prvním místě už nemůže být člověk, který nás vždy zklame, ale Bůh, který jako jediný je věrný a nezklame.

Jak je psáno: "Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku." Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Římanům 8:36-39

CEP

Nedělňátka

Možná je znáte taky, možná je potkáváte a možná jste to vy. Nedělní křesťané. Lidé, kteří od pondělí do soboty hrabou na vlastním písečku, často sobecky přehlíží ostatní a na Boha si nevzpomenou od svitu do mrku. Zato v neděli jsou jako proměnění, jako by to ani nebyli oni. Náhle jsou pozorní, ohleduplní a plni lásky.
Říká se, že nedělňátka jsou děti štěstěny.
Nedejte se oklamat, nejsou.

Pamatujte, že: "Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane', vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích" (Matouš 7:21; B21).

Neděle je den, vyhrazený odpočinku a my křesťané jej vyhrazujeme i Bohu. To však neznamená, že si na Boha vzpomeneme jen v neděli a ostatní dny můžeme žít podle vzoru tohoto světa.
Naopak, náš život má být zrcadlem Boží lásky ať je pondělí nebo pátek, bez ohledu na to, jestli svítí slunce nebo prší. My máme mít (a máme chtít mít) neděli každý den.

Zamyšlení o Josefovi

V evangeliích je na mnoha místech popsáno, jakou víru měla Marie, Matka Ježíšova. O Josefovi, jejím muži, se toho ale dozvíme velmi málo. Přesto i on měl svoji důležitou roli a víru, kterou musel osvědčit.
S Marií se oženil ve vyšším věku. Ještě před vlastní svatbou mu Marie oznámila, že je těhotná. Josef ji chtěl původně v tichosti propustit, ale zjevil se mu anděl a od tohoto kroku, na nějž měl podle židovského práva nárok, ho odvedl (Matouš 1:19-21) a přijal ji za manželku.
Nevím, jestli se kvůli tomu stal obětí posměchu svého okolí, víme jen že spolu měli ještě řadu dětí (Mk 6:3). Jedno však vím. Ačkoliv tomu možná zpočátku vůbec nerozuměl, svoji roli přijal, své místo neopustil a zachoval Bohu věrnost.
Budiž dána i nám taková víra a věrnost, abychom obstáli v našich vlastních životech a zkouškách, často vystaveni posměchu okolí.

Kvůli mému jménu vás budou všichni nenávidět, ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn.
Marek 13:13

B21