úterý 29. prosince 2009

Co by pomohlo v boji s drogami?

Sdělovací prostředky mají zase žně. Sotva přešly vánoce (velké téma), vyplnila čekání na ohňostroje, požáry a utržené končetiny (další velké téma) informace o popravě pákistánského pašeráka drog v Číně.
Co by pomohlo v boji s drogovými závislostmi u nás? Hovořit o kriminalizaci není in, přesto se mu nevyhnu. Protože jsem v minulém století pracoval s drogově závislými, vytvořil jsem si na tuto problematiku celkem nesmlouvavý postoj.

  1. Legalizace
    Podle humanistů, eurohujerů a zelených bolševiků kriminalizace uživatelů drog nic neřeší. Možná i z tohoto důvodu bylo nedávno stanoveno, jaké množství může dealer mít u sebe, aniž by se musel bát postihu. Proč píšu dealer a ne uživatel? Protože uživatel je většinou v takovém mentálním stavu, že už nějaké množství neřeší. Pokud zde nešlo o ulehčení práce dealerů drog, pak mě napadá jedině varianta, že si zelení chtějí na svých sjezdech pořádně zahulit... Už původní znění o menším než malém je strašidelné, nová úprava tomu jen nasadila korunu šaška.
  2. Kriminalizace
    Kriminalizace spotřebitelů nic neřeší s jedinou vyjímkou - a to, jsou-li současně dealery. V takovém případě (a z minulosti vím, že policie uměla velmi efektivně z uživatele dealera udělat) by měl tento člověk skončit v takovém vězení, kde si opravdu nevrzne, pardon - nešlehne.
  3. Panika
    Na jedné konferenci vyprávěl vedoucí střediska z Polska o situaci, která nastala v jejich městě (tuším se jednalo o Lublin, ale nejsem si jistý na 100%). Tamní policie velmi nesmlouvavě vyčistila město od dealerů, což způsobilu převis poptávky nad nabídkou a řada drogově závislých velmi rychle přišla do center. Pamatuji se, že to tehdy onen člověk komentoval jako první a poslední užitečnou pomoc ze strany státu.
  4. Metadonová klika
    Velmi populární je tzv. konstituční "léčba", kdy je drogově závislým jedincům podáván metadon či jiná náhražková látka. Dokonce existuje teorie, že když se těmto lidem bude postupně snižovat dávka, vlastně se bezbolestně dostanou ze závislosti. Je to blud. V metadonových programech, které si pro sebe uzurpuje několik málo organizací, tečou obrovské peníze. Ach ty peníze, že by i zde byly až na prvním místě? Jaký důvod ale bude mít drogově závislý feťák zkoncovat se svojí závislostí, když hned po ránu dostane zadarmo první dávku? Kdyby vám někdo do auta zadarmo lil benzín, taky byste dobrovolně přestali jezdit? Tak to chci vidět...!
  5. Harm reduction
    Levnější varianta předchozího se jmenuje Harm reduction, což znamená bezplatnou výměnu stříkaček a jehel. Tento program možná funguje v počátečních fázích závislosti, v závěrečné fázi je zcela irelevantní, neboť takový drogově závislý feťák se šlehne klidně vrtačkou na záchodě. Byť je to levnější, než předchozí metoda, jedná se o velmi nákladný program s pochybným koncem. Jediným pozitivem je, že organizace toto provádějící má kšeft.
  6. Odpovědnost
    Odpovědnost člověka za jeho život je v bolševické Evropě pouhou utopií. Když se podíváme na náš solidární zdravotní a sociální systém, pak je úplně jedno, je-li vaše nemoc způsobena "náhodou", nebo jste si ji přivodil v souvislosti s konzumací alkoholu, cigaret, drog či jídla. Samozřejmě, že na tento systém, který je nespravedlivý vůči poctivým lidem, doplácíme my všichni. Léčba na detoxifikačním oddělení je velmi drahá, v roce 1998 se jednalo o částku cca 140.000 Kč na jeden den, přičemž léčba trvala týden! I když bolševici velmi neradi sahají na brebendy, zvláště před volbami, do budoucna bude třeba tento problém otevřít a řešit.
Ačkoliv je konec roku a lidé mají spíše tendeci slavit, zvolil jsem poněkud závažnější téma. Současná Evropa je velmi slabá v boji s čímkoliv, drogové závislosti nepočítaje. S tím musíme počítat.

pondělí 28. prosince 2009

Dvojí filmové zklamání

Letos jsem měl o vánocích možnost shlédnout dva filmy, které jsem si dlouho přál. Tím prvním byl Plechový bubínek podle Güntera Grasse, údajně protiválečné dílo. Druhým filmem je Tobruk Václava Marhoula.
Jak vidno, oba filmy se nějakým způsobem dotýkají válčení a další společnou vlastností jejich je, že mě oba výrazně sklamaly.
Plechový bubínek je dle mého vnímání vše, jen ne protiválečný film. Jistě, na pozadí příběhu vyšinutého chlapce nevalného vzrůstu probíhá druhá světová válka (děj se odehrává v kašubském Gdaňsku), ale malý Oskar řeší více svoje vlastní problémy, než nějaké globální (a navíc o sobě často hovoří ve třetí osobě). Asi jsem nebyl naladěn na správné intelektuální struně, ale moc ně to nebavilo.
Druhým filmem je Tobruk a až do závěrečných titulků (kterých jsem se nemohl dočkat) jsem čekal, kdy se děj nějakým způsobem Tobruku dotkne. Nedotkl a ani nemohl. Autoři použili motiv z deníku vojáka koloniální armády někdy ze sklonku devatenáctého století, vsadili ho do reálií severoafrické pouště, přimysleli si žida a trochu národního patosu. Příběh o statečnosti, zbabělosti a rasové nesnášenlivosti mohl Marhoul natočit klidně v Beskydech (půdorys partizánské skupiny) nebo někde na barikádě, výsledek by byl stejný (moralizující) a stálo by to méně peněz. Nevím proč, ale herci mi evokovali Zdivočelou zemi.
Čekal jsem, zde-li se Marhoulovi podařilo překonat Svěráky s jejich Tmavomodrým světem a - nepodařilo. Ačkoliv můžeme Tmavomodrému světu vytknout ledacos, tak zůstává naším nejlepším (proti)válečným filmem posledních let.

sobota 26. prosince 2009

Co se může stát

Co se může stát, když má někdo místo mozgu fľašu borovičky? Např. Vám v novostavbě povede telefonní kabel skrz pokoj, protože investor zapomněl požádat o přeložku.
No a zedníci (pokud se jim tak dá ještě říkat) prostě kolem toho kabelu postavili dům.
Taky jsem čuměl jako puk...

Proč si ten Mirek nedá říct...?

Onehdy jsem si všimnul, že Mirek Topolánek řeší další kauzu, tentokrát (opět) spojenou s jeho bydlením. Musím se přiznat, že jsem musel dlouho a výrazně kroutit hlavou, protože jsem nepochopil, proč si nedá už konečně říct.
Když si to promítnu jen tak letem světem, na co ho dokázali novináři utáhnout, pak to bylo zejména:
- jeho kamarádění se s Markem Dalíkem
- jeho dovolená v Itálii
- jeho bydlení s Markem Dalíkem
- jeho nevyřešený vztah s Lucií Talmanovou
- jeho útěk ze sněmovny
- jeho současné bydlení
A určitě jsem na něco zapomněl.
Proč se ale nepoučil? Proč mu trvalo šest let, než se rozešel s Markem Dalíkem (alespoň přes média)? Proč jede na dovolenou k Berlusconimu a větrá si na zahradě papouška? Proč rok na to jede opět do Itálie, aby se producíroval na jachtě direktora ČEZu? Proč si - kurnikšopa - nekoupí vlastní byt či dům a řeší to nákladným nájmem? Proč musel složit poslanecký mandát?

Před sněmem ODS jsem měl vytrvalý pocit, že to chce Mirek zabalit. Nakonec vystoupil a řekl, že je zpět. Trochu pozdě, ale přece.
Jenže co když zpět není. Co když je mu to všechno už tak nějak jedno?
Nebylo by načase, aby to už konečně vyřešil jako chlap s gulama?
Zdrojem fotografie je aTeo

pátek 25. prosince 2009

Pár fotek z open-air půlnoční v Brně

Půlnoční pod širým nebem proběhla již po druhé, já se tady ale byl podívat prvně.

Protikřesťanské vánoce

Ne, není to protimluv. V posledních měsících si všímám čím dál intenzivněji, že se postoj vůči křesťanům vyhrocuje. A tak vánoce, druhý nejvýznamnější křesťanský svátek (prvním jsou velikonoce), musí zcela pochopitelně projít v očích mnoha (i eurohujerů) svým odnáboženštěním, tedy je třeba ho zbavit nálepky "křesťanský" a nahradit nějakým bezpohlavním výrazem (zrovna mě žádný nenapadá).

V minulých dnech mě v této souvislosti zaujaly tři věci.


1) První věcí je článek na X-man, který čtenáři podsouvá myšlenku, že Bible obsahuje pornografii. Bibli - dovolím si tvrdit - znám v různých překladech do češtiny a toto je z dovolením hloupost. Ale má přitáhnout čtenáře, kteří si pak v diskusi uleví. Měla-li to být reklama na nedávno dokončený nový překlad (Bible 21), který je mimochodem dobrý, pak to dle mého názoru není zrovna dobrý nápad.


2) Druhou věcí, která mě zamrzela, byla diskuse na chronomagu, ve které se jistý člen vyjádřil nelibě o jakémsi dokumentu v ČT, který ho nadzvedl. I když obsah filmu by pravděpodobně nadzvednul i mě, protože jsou i takovéto projevy v církvi a nejsou správné (a zároveň nejsou spojeny s žádnou denominací, jedná se o lokální výstřelky, kterých není či nebyla ušetřena ani naše republika), výsledkem bylo opět jen kydání hnoje na křesťany obecně. Nejvíc mě ovšem zarazil jeden zasloužilý člen (bez ironie), který považuje za největší přínos čtyřiceti let bolševické diktatury, že vymlátili lidem Boha z hlavy. A čímpak ho nahradili, milý Patriku?


3) Opět diskusní fórum, tentokrát jsem se ale zasmál více, než v předchozích případech. Nějaký popleta tam křesťanské církvi (oni to mají někteří tuze pomotané) vytýkal, že nutí křesťany modlit se k jedinému Bohu (on ovšem použil malé "b"). Inu, tak to je. Bůh je jeden. Toto je základní vyznání víry, tzv. Šema jisra'el (Slyš Izraeli) - Druhá Mojžíšova, 6:4 - "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný." Chtít po křesťanu, aby se v zájmu demokracie modlil i k jiným bohům - modlám - je, zprominutím, hloupé.


Závěr: pokud se budete klanět psímu hovnu nebo uctívat použitou menstruační vložku, jste normální, jste in, váš přístup k duchovnu obohacuje náš multi-kulturní prostor a EU vám zajisté dá nějaké dukátky, abyste v tom mohli pokračovat ve velkém a udělat z toho případně krásné, nové náboženství tak, jako se to povedlo v minulosti ekofašistům, homosexuálům nebo multikulturalistům.

Pokud jste však křesťanem, jste nula.
Vím, že vždy nemohu být jednička.
A býti nulou v tomto smyslu mi nevadí.

Co je letos o vánocích nové?

Letos mi vánoce přinesly jednu novinku. Rozhodl jsem se, že nebudu posílat žádná přání, tedy žádné SMS, žádné emaily s obrázky, přáním všeho dobrého a podobně.

Učinil jsem tak zcela vědomně. Určitě mnoho z nás dostane každý rok SMS, která začíná "Milí přátelé", "kamaráde" či "kolego" a my můžeme jen doufat, že dotyčný odesílatel, který pro rozeslání použil funkci "zaslat více příjemcům" (chce se mi napsat "zasrat") nám věnuje ve své mysli více, než jen utkvělý pocit povinnosti s ocasem trapnosti.

Letos mi už od úterka hrály prsty u počítače, že bych měl poslat nějaké přání. Proskenovat adresář, vybrat ty, se kterými se ještě poznám a zavrhnout ty, které jsem třeba deset let neviděl. Vybrat nějakou fotku, nejlépe žertovnou, doplnit ji o nějaký stupidní text a učinit tak povinnosti zadost.

Mohl jsem to tak udělat.

Ale já jsem řekl ne.

Letos to bude jinak.

Lidé, na které myslím a které mám rád to (doufám) vědí i bez SMS nebo emailu.