Anekdota na neděli

Mám rád humor a tak bych se dnes rád podělil o jednu anekdotu, kterou jsem slyšel někdy v roce 1993.
Praha, třicátá léta na Malé Straně. Nedělní odpoledne v tiché uličce s kavárnou.
V kavárně sedí u stolku u okna rabín, katolický farář a evangelický kněz a mastí mariáš.
Ulicí prochází četník a protože je hraní hazardních her zakázáno nejen v neděli, vejde dovnitř, aby nastolil řád a zákonnost.
Jako první se obrátí na evagnelického kněze.
"Bratře faráři, jdouce ulicí, všimnul jsem si, že zde s přáteli hrajete karty. Je to pravda?"
"Ale kdeže, bdělý četníku! Jaképak karty. My tu spolu hovoříme o věcech teologických... Ale nehněvám se na Vás, děláte dobře svoji práci."
Četník si posune helmu ze zpoceného čela a obrátí se na katolického faráře.
"Důstojnž otče, vždyť i Vás jsem viděl, kterak tu s pány hrajete karty. Cožpak nevíte, že je to zakázané?"
"Příteli, kdepak karty. Hovořili jsme zde o vážných duchovních otázkách. Ale teď jděte v pokoji dále po své službě a modlete se Zdrávas Maria a Otčenáš, abyste příště neobviňoval slušné občany bez příčiny".
Zoufalý četník si podrbe kokrhel na přílbici, povytáhne opasek a obrátí se na židovského rabína.
"Rebe, vy mi ale nezapřete, že jste hrál karty!"
Rabín se na něj podívá a s úsměvem odpoví:
"A mohl byste mi milý příteli říct, s kým jsem ty karty asi tak hrál?"

Dobrý den

Dnes byl dobrý den. Konečně mám novou kytaru. V polovině prosince jsem ji objednal u lidlmusic.cz, kteří mi až do dnešního dne nedali žádnou informaci o tom, kdy bude. Když jsem tam zavolal, řekli mi, že se mohu dočkat nejdříve koncem ledna. Moc jsem z této komunikace nebyl nadšený, přeci jen jsem jim až do dnešního dne poslal asi tři dotazy, z nichž nezareagovali ani na jeden. Zareagovali až na storno objednávky, to potvrdili.

Tak jsem se obrátil na http://musiccenter.cz/, nabídli mi dokonce lepší cenu a měli ji v obchodě.

Už je doma. Zatím mám jen fotku z internetu, ale hraje krásně.

Akorát musím vychytat zvuk, ale už pracuji na pedal-boardu. Prvním stompboxem bude klasický sedmipásmový ekvalizér, přece jen je výstup z piezisnímače hodně slabý, neporadí si s ním ani RP-200, který používám k elektrické kytaře. Druhý by měl být chorus (moc se mi líbí Nano Clone od Electro Harmonix, přijde mi naprosto geniální, že jim stačí jediný kroutidlo, zatímco ostatní potřebují nejméně čtyři) a na konec nějaký delay. Ale to je hudba budoucnosti ;)

Nový rok je tu

A jsme zase o rok starší, o rok zkušenější, o rok krásnější. Někdo si při pohledu do zrcadla posteskne, někdo před sebe položí nesplnitelné novoroční předsevzetí, někdo se až pozdě odpoledne probudí z kocoviny nebo narkózy.
První vážnou aférou nového roku byla mystifikace pana Patočky, který na svém webu uveřejnil obsahové body prezidentova projevu. Touto hloupostí se netřeba zabývat, třeba už proto, že ukazuje zejména na hloupost a umanutost pisatele ("Klaus si vyřizuje účty s EU", "Snad nejtvrdší slova měl Klaus pro ekology"). Už ráno bylo zřejmé, že se jedná jen o výkřik pana Jakuba Patočky, který se tak po dlouhé době opět dostal do hledáčku médií (naposledy to bylo, když se velmi nešťastně angažoval v případu Barbory Škrlové a ještě dříve, když téměř zničil Stranu zelených).
A pak nastala třináctá hodina a pan prezident nás oslovil. Vždy jsem napjatý, jak si poradí s úvodem, protote sám - mám-li někde přednášet - se s tím potýkám a nakonec jde vždy spíše o feeling. Ten ale u hlavy státu nečekejme.
Pan prezident měl velmi zvláštní, až nezvyklý projev. Ačkoliv se v prvních reakcích hovořilo o tom, že jmenoval pouze Topolánka (kterého vypeskoval) a Fišera (kterého podrbal za ušima), velmi nepokrytě hovořil jak o bolševicích, a to jak oranžových (není přípustné žít na dluh příštích generací), tak i zelených (úvahy o tom, jak bude vypadat svět za 100 let nechme spisovatelům sci-fi). To zvláštní, o čem hovořil, byl důraz na osobní odpovědnost a morálku jednotlivce, která je spíše ovlivněna televizní realitou, než-li např. reálným životem.
Na nás je, jak bude rok 2010 vypadat ve skutečnosti.
Hezký nový rok!

Dvojí filmové zklamání

Letos jsem měl o vánocích možnost shlédnout dva filmy, které jsem si dlouho přál. Tím prvním byl Plechový bubínek podle Güntera Grasse, údajně protiválečné dílo. Druhým filmem je Tobruk Václava Marhoula.
Jak vidno, oba filmy se nějakým způsobem dotýkají válčení a další společnou vlastností jejich je, že mě oba výrazně sklamaly.
Plechový bubínek je dle mého vnímání vše, jen ne protiválečný film. Jistě, na pozadí příběhu vyšinutého chlapce nevalného vzrůstu probíhá druhá světová válka (děj se odehrává v kašubském Gdaňsku), ale malý Oskar řeší více svoje vlastní problémy, než nějaké globální (a navíc o sobě často hovoří ve třetí osobě). Asi jsem nebyl naladěn na správné intelektuální struně, ale moc ně to nebavilo.
Druhým filmem je Tobruk a až do závěrečných titulků (kterých jsem se nemohl dočkat) jsem čekal, kdy se děj nějakým způsobem Tobruku dotkne. Nedotkl a ani nemohl. Autoři použili motiv z deníku vojáka koloniální armády někdy ze sklonku devatenáctého století, vsadili ho do reálií severoafrické pouště, přimysleli si žida a trochu národního patosu. Příběh o statečnosti, zbabělosti a rasové nesnášenlivosti mohl Marhoul natočit klidně v Beskydech (půdorys partizánské skupiny) nebo někde na barikádě, výsledek by byl stejný (moralizující) a stálo by to méně peněz. Nevím proč, ale herci mi evokovali Zdivočelou zemi.
Čekal jsem, zde-li se Marhoulovi podařilo překonat Svěráky s jejich Tmavomodrým světem a - nepodařilo. Ačkoliv můžeme Tmavomodrému světu vytknout ledacos, tak zůstává naším nejlepším (proti)válečným filmem posledních let.

Co se může stát

Co se může stát, když má někdo místo mozgu fľašu borovičky? Např. Vám v novostavbě povede telefonní kabel skrz pokoj, protože investor zapomněl požádat o přeložku.
No a zedníci (pokud se jim tak dá ještě říkat) prostě kolem toho kabelu postavili dům.
Taky jsem čuměl jako puk...

Pár fotek z open-air půlnoční v Brně

Půlnoční pod širým nebem proběhla již po druhé, já se tady ale byl podívat prvně.

Co je letos o vánocích nové?

Letos mi vánoce přinesly jednu novinku. Rozhodl jsem se, že nebudu posílat žádná přání, tedy žádné SMS, žádné emaily s obrázky, přáním všeho dobrého a podobně.

Učinil jsem tak zcela vědomně. Určitě mnoho z nás dostane každý rok SMS, která začíná "Milí přátelé", "kamaráde" či "kolego" a my můžeme jen doufat, že dotyčný odesílatel, který pro rozeslání použil funkci "zaslat více příjemcům" (chce se mi napsat "zasrat") nám věnuje ve své mysli více, než jen utkvělý pocit povinnosti s ocasem trapnosti.

Letos mi už od úterka hrály prsty u počítače, že bych měl poslat nějaké přání. Proskenovat adresář, vybrat ty, se kterými se ještě poznám a zavrhnout ty, které jsem třeba deset let neviděl. Vybrat nějakou fotku, nejlépe žertovnou, doplnit ji o nějaký stupidní text a učinit tak povinnosti zadost.

Mohl jsem to tak udělat.

Ale já jsem řekl ne.

Letos to bude jinak.

Lidé, na které myslím a které mám rád to (doufám) vědí i bez SMS nebo emailu.

Aby to nebyla zase taková selanka

Aby to nebyla zase taková selanka, přidávám k micince ještě Achmeda - mrtvého teroristu. Tentokrát jeho vánoční vystoupení v Millwaukee...
Veselé vánoce!

1. část


2. část

Trocha kultury

Jsou vánoce a tak neuškodí místo otravování se s politiky či jinými nekompetentními dareby zpříjemnit si chvíle něčím pěkným. Pro dnešní večer jsem si dovolil připravit menu v pravdě rozkošné, tedy micinku Noru a její virtuozní klavírní umění (o kterémžto něco vím, protože na klimprkastl hraji způsobem velmi podobným).
Nuže, nalejte si červeného vína, zasuňte se do lenošek, Catcerto začíná...

Водка таблетная existuje!!!!

Vodka tabletnaja existuje! Alespoň to tvrdí ruští vědci, vyvinuvší metodu na výrobu alkoholu v prášku. Vodka je prý zatím cítit po vosku, ale když si uvědomíme, co všechno jsou někteří lidé nalít do mordy... Viz zde

Americká mapa světa

Člověku občas nejde na rozum, kde berou příslušníci největší demokracie světa své geografické znalosti. Nedávno se mi pod ruku dostala jejich mapa světa a už jsem doma.

Béma sice nemusím, ale...

Pražského primátora Pavla Béma sice nemusím, ale jedno mu upřít nemohu - odvahu. Už jsem si zvyknul, že se místo řízení magistrátu škrábe po horách, ale co předvedl na motorce, z toho mi hlava stojí. Na FMX Gladiátorských hrách totiž absolvoval tandemové salto vzad.
Ještě že je tak mrňavej, já bych se na nádrž nevešel. Naštěstí...
Jen si říkám, s jakým očekáváním to sledoval Mirek Topolánek...??!

Hledáme idioty bez budoucnosti...

Inzerát v tisku: "Hledáme idioty bez budoucnosti!" I toto je citát z videa Achmed - mrtvý terorista, který dokáže během necelých 11 minut nevšedním způsobem zacvičit (nejen) s terorismem. Netřeba zbraní. Stačí suchý, trochu drsnější humor.

JUDr. AH musí vrátit titul...

Situace na plzeňských právech graduje, tak se není co divit, že se lidová tvořivost dokáže (jako vždy) pořádně vyblbnout.
Včera mi udělal radost klip, kdy neznámý vtipálek použil bunkrovou scénu z filmu Pád třetí říše a na jejím půdorysu vyfabuloval nádhernou zápletku.
Úžasné! Vychutnejte si sami neopakovatelné hlášky, jako např.: "ten děkan vypadal jako šedý Gandalf" nebo "neboj Ivano, nic ti nedokážou".
Naprosto luxusní parodie ;)

Momentka z Veveří

Při nedávném výletě jsem pořídil fotografii, které jsem si vlastně všimnul až doma. Ze zvyku totiž většinou každou fotografii pořídím několikrát, s různými úkroky do stran, s jinou perspektivou, jinou kompozicí a v tom množství se prostě občas nějaká situace vypaří z paměti, zvlášť když vznikne tak nějak "navíc".

Tedy pravda je, že zarytí fotografové (mezi které se už jaksi delší dobu nepočítám) by měli oprávněné výhrady snad ke všemu, co na té fotce je. Mě však zaujalo něco jiného.

Zhruba tento obrázek totiž mohl vidět můj otec, když se se svým kamarádem Pepou Ondrou (jeho otce později nacisté popravili a dnes se po něm jmenuje hlavní ulice Kníniček) - nedávno vystěhovaným z Kiniček (Klein Kinitz) do právě rozestavěných Kníniček - vydal koncem roku 1937 na pěší tůru k hradu Veveří. Sokolské koupaliště už bylo dávno za nimi a z ranní mlhy se v podzimním slunci nad klikatící se řekou vyhoupla silueta královského hradu Veveří. Chlapci se tehdy vrátili po druhém břehu, řeku přebrodili brodem Zouvalka (neboť se zde museli zout) a lukami kolem řeky došli zpět ke Kiničkám.

V dnešní době to máme o mnoho jednodušší, jen si nejsem jistý, jestli tím nejsme ochuzeni o kus dobrodružství. Autem zaparkujeme pod Veveřím, systémem důmyslných lávek a mostků přejdeme na druhý břeh a zpět, digitálním fotoaparáte vyrobíme spoustu elektronického balastu, na který se stejně nikdo nedívá (ale o tom to není, jde přece o ten zážitek).

Někdy mi stačí málo.

I když pak jsem sentimentální.

Kompletní fotogalerie je zde.

Vzpomínka na starou Prahu

Dnes mě na aktualne.cz potěšili starými fotkami Prahy (nebo fotkami staré Prahy). No to je jedno, každopádně to je kus historie, která se - jak známo - čas od času opakuje.
Tak ať víte, do čeho směřujeme ;)

Odkaz

To se mi snad nezdálo...?

Znáte to možná taky*. V televizí do zblbnutí nějaká reklama a běží a běží a vy si nakonec řeknete, že to taky zkusíte. Tak jsem i já naletěl na reklamu, že T-mobile rozdává 100000 mobilů a řekl jsem si, že to za těch pár korun vyzkouším (mám kreditní tarif s minimálním plněním a stejně to nemám čanci provolat). Tak jsem před pár dny poprvé zkusil akci Vánoce a ačkoliv jsem na první pokus dal správnou odpověď, vítězem jsem se nestal a mobil nedostal.

Jenže ve mě hlodal červ a včera večer před usnutím jsem to zkusil znovu. Protože vyhodnocení chodí jednou za hodinu a v mém případě to bylo opravdu skoro za hodinu, šel jsem v klidu spát a nechal jsem si zdát krásné sny. Tentokrát opravdu krásné, i když se mě na ně neptejte, protože si z nich stejně nic nepamatuji a ráno jsem se musel resuscitovat dvěma růžovými záchranáři (kdepak, nebyla to malinová vodka, ale ibalgin).

Nastartoval jsem mobil a první SMS, která dorazila, mi oznámila, že jsem vyhrál mobil.

Milí růžoví přátelé, děkuji. Udělali jste mi po ránu radost a to se v mém věku opravdu cení.

____________________________

* Znám dvě rodiny, kde to neznají, protože nemají televizi.

Mňouka jsem si vypůjčil zde

Oficiální kára Wintonova vlaku

O tom by se asi siru Wintonovi ani nesnilo. Včera jsem v Třebíči čirou náhodou narazil na "Winton Train Official Car", kterým není nic jiného, než luxusní Audi A6 ve speciální edici "inspirováno dobrem". Ono to svezení asi dobré bude, i když asi nebude inspirováno kvalitou předválečné železniční osobní dopravy.
Podle oficiální webové stránky však Audi mezi oficiálními partnery není.

Proč nejsem komunistou

Před několika dny jsem po čase prolistoval sbírku elektronických knih a zrak mi o něco déle zůstal na spisku Karla Čapka Proč nejsem komunistou. Zajímavé jsou okolnosti vzniku, které Karel Čapek vysvětluje s přesvědčivostí sobě vlastní. Říká, že ačkoliv nikoho nepřekvapí, že někdo je či není agrárníkem, v případě komunistů to neplatí. Člověk je buďto komunistou, anebo je nekomunistou a v žádném případě tu neexistuje lhostejný postoj:

Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.

Ó jaká je to hluboká pravda, kterou o několik desetiletí později pregnantně vyjádřil Karel Kryl v textu písně Zkouška z dospělosti: Dozrál čas dilematu:"Být pro, anebo proti?".
Přestože jsem tento text už četl (poprvé snad někdy v revolučních dnech roku osmdesátéhodevátého), opět mě nenechal na pochybách. Karel Čapek je fenomén naší literatury, zcela nesrovnatelný svým obrovským přesahem s kterýmkoliv jiným spisovatelem (včera mě při této úvaze napadl Viewegh, ale to je samozřejmě nesmysl; Viewegh je módní spisovatel lehkého žánru, sice asi čtivého, ale v zásadě bezobsažného) našeho časoprostoru. Čapkovi jasně formulované a dokonale cizelované myšlenky dávají jasný obraz nejen toho, co si on - autor - o komunismu myslí. Předkládá nám hotový obraz toho, jak by měl uvažovat každý slušný a morální člověk.

Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého. Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše vládní budovy, a lepší je oheň ve sporáku, než červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, než jak by věřil člověk, jemuž místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť až na málo výjimek jsme co do životní míry celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se neexperimentuje.
Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem "vývoj"; myslím, že bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není možno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít už dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dosti mravních prostředků; komunismus praví, že nikoliv; nuže, je to právě tento zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, že jest dost dokonale spravedlivých v této sociální sodomě; ale v každém z nás sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, že bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti. Komunismus však praví, že se dohovořit nemůžeme; patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí, avšak o tělo věci bude mi mluviti dále. Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro chudé i pro mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce.
Věřiti, že problém chudých je úkolem dnešního a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti komunistou. Věřiti, že důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes nežli revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický temperament.

Je až s podivem, jak se mnoho ze zde vyřčeného znovu a znovu objevuje v politické rétorice řady představitelů levicových stran, kromě KSČM (kteří toho zase tak mnoho nahlas neříkají a jsou považováni spíše za folklórní sdružení) je to zejména pohrobek sociální demokracie, přítel inženýr Paroubek, který za vším vidí "modré spiknutí".

Plný text eseje
Zdroj obrázku spisovatelova

Je to nejmenší a měkké. Co je to?

V týdnu jsem se pohyboval po Vaňkovce a slyšel jsem nějaký hluk. Když jsem přišel blíž, hluk se změnil v marketingově-optimistické hulákání do megafonu a když jsem přišel nejblíž, tak se z toho vyklubala promo akce na Windows 7. Nechtěl bych být v kůži těch yuppies, kteří to prezentovali - nikdo z hloučku opravdu nevypadal na jejich zákazníka.
Jako starý člověk už leccos pamatuji a když si připomenu Invex v roce 1995, kde Microsoft (ano, správná odpověď na hádanku z titulku zní: Microsoft) prezentoval Windows 95 a když si vzpomenu na stovky tisíc lidí (tehdy Invex navštívilo tuším více než 300.000 lidí), kteří chtěli tehdy nevídané (mimochodem: kde byl tehdy Linux? A kde je dnes?) vidět na vlastní oči, pak dnešní nezájem o další - a pravděpodobně povedenou - variantu operačního systému alespoň mě trochu překvapuje.
I když je krize a lidé musí myslet na důležitější věci.
Třeba na budoucnost.