Ještě jednou Semily

Nedaleko směrovek mě zaujala jedna pěkná fasáda. Třeba by se zase mohla časem hodit, červená by se přebarvila na modrou, srp a kladivo mohou zůstat.

Odkud ze Semil?

Při náhodném vandru napříč Semilami jsem našel dva roztomilé ukazatele směru k nedalekým pamětihodnostem. Už jsem zvyklý, že podobné šipky ukazují tu na zámek, jindy na pivovar či rozhlednu.

Tyto šipečky ovšem převyšují vše, co jsem doposud viděl. Inu - posuďte sami ;)

Momentka z Veveří

Při nedávném výletě jsem pořídil fotografii, které jsem si vlastně všimnul až doma. Ze zvyku totiž většinou každou fotografii pořídím několikrát, s různými úkroky do stran, s jinou perspektivou, jinou kompozicí a v tom množství se prostě občas nějaká situace vypaří z paměti, zvlášť když vznikne tak nějak "navíc".

Tedy pravda je, že zarytí fotografové (mezi které se už jaksi delší dobu nepočítám) by měli oprávněné výhrady snad ke všemu, co na té fotce je. Mě však zaujalo něco jiného.

Zhruba tento obrázek totiž mohl vidět můj otec, když se se svým kamarádem Pepou Ondrou (jeho otce později nacisté popravili a dnes se po něm jmenuje hlavní ulice Kníniček) - nedávno vystěhovaným z Kiniček (Klein Kinitz) do právě rozestavěných Kníniček - vydal koncem roku 1937 na pěší tůru k hradu Veveří. Sokolské koupaliště už bylo dávno za nimi a z ranní mlhy se v podzimním slunci nad klikatící se řekou vyhoupla silueta královského hradu Veveří. Chlapci se tehdy vrátili po druhém břehu, řeku přebrodili brodem Zouvalka (neboť se zde museli zout) a lukami kolem řeky došli zpět ke Kiničkám.

V dnešní době to máme o mnoho jednodušší, jen si nejsem jistý, jestli tím nejsme ochuzeni o kus dobrodružství. Autem zaparkujeme pod Veveřím, systémem důmyslných lávek a mostků přejdeme na druhý břeh a zpět, digitálním fotoaparáte vyrobíme spoustu elektronického balastu, na který se stejně nikdo nedívá (ale o tom to není, jde přece o ten zážitek).

Někdy mi stačí málo.

I když pak jsem sentimentální.

Kompletní fotogalerie je zde.

Koryto svratky

Řeka Svratka v původním řečišti. Díky masivnímu snižování hladiny je dobře patrné, kudy vedlo původní řečiště.

Procházka mezi Níhovem a Kutinami

Podzimním Horáckem 2009

Včera jsme absolvovali další letošní dálkový pochod, tentokrát v Třebíči. Protože jsme šli s naším mladým, byl to od, kdo určil délku trasy 13,7 km (a byl jsem to já, kdo ji díky zakufrování protáhnul na 15 km...)

Opět jsem se utvrdil v tom, že na malých akcích panuje naprosto nejlepší atmosféra, zejména ve srovnání s monstrpodnikem, jakým je Kudrna. Přátelská atmosféra, kontrola v hospůdce (kde jsme se ohřáli, něco pojedli a něco popili) a opečená klobáska v cíli, co chtít víc. Snad akorát slunečnější počasí a méně bláta, ale i to k podzimu patří.

Z Níhova do Řikonína (přes Kutiny)

Včera jsem se opět vydal na oblíbenou procházku z Níhova do Řikonína. Vzhledem k pokročilému datu to je asi moje letos poslední návštěva tohoto čarokrásného údolí a protože mi počasí alespoň zpočátku přálo, opravdu jsem si to užil. Samozřejmě to nebylo jen tak, prostě jsem musel otestovat, jestli mi z boty odteče vody, když tam má ten Gore-Tex (neodtekla).
Poprvé jsem se tentokrát prošel po asi 200 m dlouhém náspu rovnaniny, kudy vedla drážka při stavbě tunelů (což zajímavé není) a při obsluze výrobních prostor Diany GmbH. (což už zajímavé je). Tentokrát jsem nefotografoval nic z pozůstatků výroby (zde odkáži na svůj článek na jiném webu a případně i související fotogalerii), ale prostě jsem se jen kochal. (Trochu kecám, něco jsem se snažil natočit na video, ale záhy mi došla baterka v kameře.)

Legenda:

1. roztomilá chaloupka k nastěhování na nádraží v Řikoníně
2. příroda si z regulace potoka nic nedělá
3. soukromník si na cestu dal ceduli "soukromý majetek", ale nevysvětlil, co tím myslí (jinudy se jít nedá)
4. po tomto srubu už toužím léta
5. Kutiny a viadukt, na kterém se stalo 11. prosince 1970 železniční neštěstí - 32 mrtvých, 17 zraněných (křížek letos někdo ukradl)
6. Kutiny a druhý - fotogeničtější - viadukt

9. podzimní Medlánecký pochod

Po propadáku s počasím, který nastal minulý týden, jsme se dnes vyhrabali ven a i když počasí nestálo za víc, než za to neslušné smradlavé na botě, dali jsme dětskou variantu (protože jsme šli s dítětem). Je neuvěřitelné, jak jsou ty krátké trasy vysilující. Děti pořád zastavují, remcají, zdržují, čůrají, pijí, svačí, bolí je nohy, je jim zima, je jim horko, nebaví je to, chtějí domů na pohádku atd. Ve finále jsem byl víc nachozený, než kdybych šel minimálně dvacítku a mentálně jsem byl na úrovni houpacího koně.

Start pochodu byl ve středisku Sýpka, což se ukázalo býti celkem problémem, protože jsme nevěděli zcela přesně, kde ji hledat. No, našli jsme. Z centra starých Medlánek jsme vyrazili po zelené přes Medlánecké kopce a pak dále do Komína a Bystrce. Tuto část jsem už znal, vedla tudy závěrečná část Kudrny. První samokontrola byla na Medlaňáku, druhá v ZOO Bystrc (dali nám razítko). Odtud už jsme se vraceli pod Mniší horou k letišti (kde mě adoptovala místní číča) a dolů do Medlánek. Cíl byl v Restauraci u Němce (čili u Fašisty, jinak se této paluši neřekne). Po třinácti kilometrech jsme dostali každý odznak, pohlednici, diplom. Na startu jsme vyfasovali Horalku a já propisku.

39. Tišnovská padesátka

Dnes ráno by se podle stavu počasí za oknem dalo ocitovat několik klasických filmových výroků, panem Kemrem počínaje ("Chčije a chčije") a těmi roztomilými Japonci z Knoflíkářů konče ("Fucking weather"). Bylo asi tak stejně.

Navzdory mizerné předpovědi počasí i jemu vlastnímu jsme se synkem po ránu nabrali směr nach Tišnov a po chvíli hledání jsme na místě samém dorazili i k místní Sokolovně. Volbu délky trasy jsem nechal na mladýho a vzhledem k dešti jsem se ani moc nezlobil, že zvolil ústupovou variantu, tedy pouhých 11 km (původně měl našlápnuto na 18 km).

Počasí nám zpočátku moc nepřálo, já jsem tentokrát ocenil nové Garmonty s Gore-texem (i když by úplně stačily i bez něj), dokonce jsem se obešel bez puchýřů. Když jsme opouštěli Tišnov, přestalo pršet. I zaradovali jsme se, že bude nakonec docela fajn, tedy nebude horko a nebude pršet. Krátce před první kontrolou se ale déšť vrátil a provázel nás vlastně až do cíle. Cestou jsme měli pouze dva problémy, dvakrát jsme zabloudili. poprvé jsme zelenou značku považovali za modrou a tak jsme fakultativně vylezli na Květnici, místo toho, abychom ji obešli po rovině. Druhý kufr jsme našli přímo v Tišnově, kde se nám ztratila modrá značka. Nakonec jsme ji po čuchu našli a ani jsme si moc nezkrátili cestu. Spíš naopak.

V cíli vládla pohoda velmi podobná té, kterou jsme zažili v Břeclavi (a nesrovnatelná s nervózní atmosférou na Kudrnovi). Na jediné kontrole nám byl nabídnut chléb se sádlem, cibulí, solí a čaj. Já si sice nevzal, protože jsem neměl hlad a současně jsem spaloval vlastní tuky, ale mladýmu chutnalo.

Díky za vydařenou akci, příště bychom si rádi dovolili opět přijet, tentokrát na jubilejní, již čtyřicátý ročník.

V textu je záznam trasy z GPS (včetně nedobrovolného výletu na Květnici, místo po modré kolem kopce) a výškový profil pro naši upravenou variantu T11. Ostatní se obešli bez vložky, tedy horské vložky :(

PS: dnes jsem otestoval Camel Bag uchycený v mém Deuter batohu a musím říct, že to vážně není špatný vynález.

41. ročník DP Jede Kudrna okolo Brna

Tento víkend byl naštěstí prodloužený, protože jsem se rozhodl jej učinit hektickým. Po sobotním pochodu v Břeclavi jsem tentokrát sám nastoupil na start dalšího pochodu, tentokrát v Brně.

Už v sobotu večer jsem nebyl ve své kůži, v noci se krize neumenšila a ráno jsem velmi silně uvažoval o tom, že bych hodil flintu do žita.

Nakonec jsem se rozhodl, že vyrazím. Registrace proběhla bez zádrhelů, cestou z kulturního centra v Bystrci jsem ještě nechal vydělat Albert (koupil jsem si barco k pití) a pak už jsem šlapal a šlapal. Z počátku jsem trochu hledal tempo, bylo ještě chladno a byl jsem takový nějaký ztuhlý. Ona ta moje ztuhlost poměrně rychle vzala za své. Nejprve jsem v pozvolném stoupání v Kníničkách zrychlil dech, abych vzápětí ve stoupání k první kontrole (5 km) funěl jako Sentinel a potil se jako prase. Když už jsem myslel, že musím být na první kontrole, minul jsem ceduli "Pod Sychrovem - 2 km". Ojojoj, ouzko mi bylo. No, byly to dlouhé a klopotné kilometry. Cestou jsem potkal zajímavou dvojici z Izraele (pochod to byl vskutku meždunarodnyj). Ona na sobě měla tričko nějaké jejich pochodové organizace, on zase batoh od dvorního dodavatele wehrmachtu (Deuter). Tož já ho mám taky, ale taky nejsem žid, že ano... Viz páté foto ;)

Nakonec jsem tuto první kontrolu minul (už jsem cítil pravou patu v nové botě) a pokračoval (z písní na rtech, protože z kopce) dolů do Jinačovic. Je to zlomyslnost, protože ten samý kopec nakonec musím jít dvakrát. Kontrola v Jinačovicích byla v hospodě (voněl tam gulášek) a řada účastníků se tady občerstvovala (kromě dvou vojáků, kteří si venku olepovali puchýře a vypadali, že toho mají hodně plné zuby).

Kousek za Jinačovicemi jsem si vzpomněl, že jsem se chtěl přezout, což jsem neprodleně učinil. Moje nové Garmonty (bohužel jsem nesehnal model Nagevi, které mi dosluhují) jsou pevnější, než ty staré - výrobce je označil jako A/B s Gore-Texem a rozchození bude trvat o kousek déle. U lesa jsem netrefil správnou odbočku, musel jsem se vracet, ale naštěstí jsem to zjistil včas.

Po kontrole na 9 km už mi bylo hej. Pochodoval jsem tempem 120 kroků za minutu, cesta už výrazně nestoupala - od Velké Baby jsem šel v podstatě z kopce a šlo se mi dobře. U letiště v Medlánkách (přesněji řečeno u křížku nad letištěm) byla poslední kontrola na 14,5 km, odtud už jsem přes Medlánecké kopce (poslední "výrazné" převýšení) sešel do Komína a odtud ke kamenolomu v Bystrci. Pak už jen přes řeku a zpět do Kulturního střediska.

Můj první pocit byl pozitivní. Čas 3:48 hod. považuji v daných podmínkách za velmi dobrý. Pak nastoupilo trochu rozčarování z přístupu pořadatelů. Raději jsem sebral diplom a rychle jsem šel domů.