Procházka mezi Níhovem a Kutinami

Podzimním Horáckem 2009

Včera jsme absolvovali další letošní dálkový pochod, tentokrát v Třebíči. Protože jsme šli s naším mladým, byl to od, kdo určil délku trasy 13,7 km (a byl jsem to já, kdo ji díky zakufrování protáhnul na 15 km...)

Opět jsem se utvrdil v tom, že na malých akcích panuje naprosto nejlepší atmosféra, zejména ve srovnání s monstrpodnikem, jakým je Kudrna. Přátelská atmosféra, kontrola v hospůdce (kde jsme se ohřáli, něco pojedli a něco popili) a opečená klobáska v cíli, co chtít víc. Snad akorát slunečnější počasí a méně bláta, ale i to k podzimu patří.

Oficiální kára Wintonova vlaku

O tom by se asi siru Wintonovi ani nesnilo. Včera jsem v Třebíči čirou náhodou narazil na "Winton Train Official Car", kterým není nic jiného, než luxusní Audi A6 ve speciální edici "inspirováno dobrem". Ono to svezení asi dobré bude, i když asi nebude inspirováno kvalitou předválečné železniční osobní dopravy.
Podle oficiální webové stránky však Audi mezi oficiálními partnery není.

Pomník obětem komunismu v Třebíči

Kousek od železniční stanice se v Třebíči nachází pomník obětem komunismu. Protože nejsem místní, nedokáži odhadnout význam tohoto místa. Buďto se lokace pomníku váže k nějaké místní události nebo osobnosti, nebo tady není tolik na očích.

Vzhledem k polistopadovému vývoji bych hádal, že "B" je správně.

Smírčí kříž v Třebíči

Naproti polikliniky v Třebíči se krčí smírčí kříž, hojně označkovaný čtyřnohými miláčky z protější bytovky.

Pomník obětem 1. světové války - Slavice

Ve Slavicích u kostela se nachází torzo zajímavého pomníku obětem válek (a asi nejen jim). Torzo proto, že soše chybí část ruky.

Proč nejsem komunistou

Před několika dny jsem po čase prolistoval sbírku elektronických knih a zrak mi o něco déle zůstal na spisku Karla Čapka Proč nejsem komunistou. Zajímavé jsou okolnosti vzniku, které Karel Čapek vysvětluje s přesvědčivostí sobě vlastní. Říká, že ačkoliv nikoho nepřekvapí, že někdo je či není agrárníkem, v případě komunistů to neplatí. Člověk je buďto komunistou, anebo je nekomunistou a v žádném případě tu neexistuje lhostejný postoj:

Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.

Ó jaká je to hluboká pravda, kterou o několik desetiletí později pregnantně vyjádřil Karel Kryl v textu písně Zkouška z dospělosti: Dozrál čas dilematu:"Být pro, anebo proti?".
Přestože jsem tento text už četl (poprvé snad někdy v revolučních dnech roku osmdesátéhodevátého), opět mě nenechal na pochybách. Karel Čapek je fenomén naší literatury, zcela nesrovnatelný svým obrovským přesahem s kterýmkoliv jiným spisovatelem (včera mě při této úvaze napadl Viewegh, ale to je samozřejmě nesmysl; Viewegh je módní spisovatel lehkého žánru, sice asi čtivého, ale v zásadě bezobsažného) našeho časoprostoru. Čapkovi jasně formulované a dokonale cizelované myšlenky dávají jasný obraz nejen toho, co si on - autor - o komunismu myslí. Předkládá nám hotový obraz toho, jak by měl uvažovat každý slušný a morální člověk.

Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého. Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše vládní budovy, a lepší je oheň ve sporáku, než červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, než jak by věřil člověk, jemuž místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť až na málo výjimek jsme co do životní míry celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se neexperimentuje.
Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem "vývoj"; myslím, že bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není možno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít už dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dosti mravních prostředků; komunismus praví, že nikoliv; nuže, je to právě tento zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, že jest dost dokonale spravedlivých v této sociální sodomě; ale v každém z nás sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, že bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti. Komunismus však praví, že se dohovořit nemůžeme; patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí, avšak o tělo věci bude mi mluviti dále. Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro chudé i pro mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce.
Věřiti, že problém chudých je úkolem dnešního a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti komunistou. Věřiti, že důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes nežli revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický temperament.

Je až s podivem, jak se mnoho ze zde vyřčeného znovu a znovu objevuje v politické rétorice řady představitelů levicových stran, kromě KSČM (kteří toho zase tak mnoho nahlas neříkají a jsou považováni spíše za folklórní sdružení) je to zejména pohrobek sociální demokracie, přítel inženýr Paroubek, který za vším vidí "modré spiknutí".

Plný text eseje
Zdroj obrázku spisovatelova