Dualita myšlení starého voliče aneb chléb a hry

Často si uvědomuji, tedy zejména jsem-li konfrontován s názory starších spoluobčanů, že měl Orwell pravdu, když v románu 1984 popřel význam lidské paměti. On totiž zasloužilý či požehnaný věk (jak kdo chce) není automatickou zárukou toho, že jeho nositel dokáže vyhodnocovat a komparovat své vzpomínky a zkušenosti, nabyté věkem.
Důkazem budiž vzorový rozhovor, který jsem před časem vedl s jistou dámou. Rozhovor začala ona otázkou, koho budu volit.

"Koho budeš volit?"
"To je těžký, každopádně vím, koho volit nebudu."
"Koho nebudeš volit?"
"Socdemáky!"
"Ale vždyť máš rodinu, máš děti!!!"
První omyl: mít rodinu neznamená nemít rozum!
"Mám, a právě proto Paroubka a jemu podobné nevolím!"
"Když budeš volit někoho jiného, tak budou tvoje děti platit školné, to chceš?"
"Budou muset, nebude zbytí. Stát nemá peníze na tolik vysokoškoláků, tak si musí každý rozmyslet, jestli bude studovat zbytečné dějiny umění, literární vědu či divadelní teorii. Oni by si to možná studentíci rozmysleli, když by předem věděli, že pro ně není uplatnění."
"Ale to není fér!"
Druhý omyl: co platilo kdysi, musí platit navěky.
"Proč ne? Stát nepotřebuje, aby mu každý rok z vysokých škol vylezly tisíce filozofů. Potřebujeme kvalifikované lidi na práci a ne na ozdobu."
"Jsi tvrdý, ale počkej, co budeš říkat, až budou chtít tvoje děti studovat!"
"Budu říkat to samé. Chceš na vejšku? Fajn, najdi si brigádu, vem si půjčku a financuj si to sám. Nauč se hospodařit s penězi."
V tuto chvíli rozhovor přechází v trapné mlčení. Po několika minutách jsem opět dotazován...
"Co říkáš na Topolánka? To je ale podrazák!"
"Proč?"
"No protože se tak strašně chová?"
"Jak se chová?"
Hraju blbýho, ať se něco dozvím.
"Je sprostej."
"Já se mu nedivím. V jeho kůži už bych měl na krku soud, protože bych nějakýho novináře určitě přizabil."
"Ale no tak!"
"Je to tak, koho zajímá jeho soukromí? Mě teda ne."
"Ale neměl by se tak chovat."
"Je to člověk. Neomlouvám ho, ale chápu ho. Taky mi vadí Dalík."
"Proto ho nebudu volit!"
No prosím, už vím, koho paní nevolí.
"No a co Paróbek?"
Záměrně přecházím do domácího dialektu.
"Co je s ním?"
"Toho volíš?"
"Ten aspoň myslí na lidi!"
Tak to je bomba. Chvilku dýchám zhluboka a sleduju takový malinký hvězdičky, jak mi lítají kolem hlavy.
"Mám pocit, že ten hospodskej myslí akorát sám na sebe."
"Nemůžeš je soudit všechny podle jednoho!"

A je to tady, důkaz duality myšlení. Zatímco ODS zavrhne starý volič proto, že nemá rád Topolánka (Klause, Béma etc.), tak u socdemáků mu podobná personifikace strany rozhodně nehrozí.

Zde s dovolením utnu přepis rozhovoru. Není důležité hodnotit, jak si starý člověk dokáže své životní zkušenosti zpracovat. Je zbytečné se zamýšlet nad tím, jestli náhodou nedělá stejné chyby, jako když celý život volil komunisty.

Za důležité považuji význam politického marketingu. Ačkoliv já se vůči němu cítím být imunní, už proto, že mě marketing dlouhou dobu živil a konkrétně na příkladu sociální demokratury je zřetelně vidět, že (bohužel) funguje. Lidé fungují na jednoduchých principech: naplnit bachor a závidět sousedovi - nic víc k životu nepotřebují, ostatně i to slavné "chléb a hry" není ničím jiným, než dovedným marketingem.

A tak dnes nezáleží na tom, jestli nám politik říká pravdu nebo lež. Je zbytečné se rozčilovat, když Paroubek vědomě lže s tím, že bude garantovat důchody (už garantované jsou), že vyplatí třináctý důchod (proč?), že vytvoří 100.000 nových pracovních míst (akorát neřekl, kde je namaluje). Důležité je něco jiného.
Jít k volbám a říct ne.
Protože jak pravil klasik: "Say NO to the Devil!"