Proč nejezdím do Chorvatska

Každý rok se někdo z mého okolí podivuje, proč nejezdím do Chorvatska. Většinou to odbytu úhybnou odpovědí, že je tam draho, že nesnáším své spoluobčany v takové koncetraci apod. Občas, když je protistrana obzvlášť vtíravá jako Alpa, připustím, že nemám rád chorvatský fotbal. Tedy fotbal. Myslím hru, kterou naposledy pilovali počátkem devadesátých let, v podstatě se jedná o fotbal se specifickou loptou. Možná by se měl lépe jmenovat "foothead"...
Něco málo o chorvatské nátuře, pro kterou jim nemohu přijít na jméno, je zde. Není to hezký pohled. Než to rozkliknete vězte, že z toho blili i příslušníci SS.

PS: neříkal někdo, že chce Chorvatsko do EU?

41. ročník DP Jede Kudrna okolo Brna

Tento víkend byl naštěstí prodloužený, protože jsem se rozhodl jej učinit hektickým. Po sobotním pochodu v Břeclavi jsem tentokrát sám nastoupil na start dalšího pochodu, tentokrát v Brně.

Už v sobotu večer jsem nebyl ve své kůži, v noci se krize neumenšila a ráno jsem velmi silně uvažoval o tom, že bych hodil flintu do žita.

Nakonec jsem se rozhodl, že vyrazím. Registrace proběhla bez zádrhelů, cestou z kulturního centra v Bystrci jsem ještě nechal vydělat Albert (koupil jsem si barco k pití) a pak už jsem šlapal a šlapal. Z počátku jsem trochu hledal tempo, bylo ještě chladno a byl jsem takový nějaký ztuhlý. Ona ta moje ztuhlost poměrně rychle vzala za své. Nejprve jsem v pozvolném stoupání v Kníničkách zrychlil dech, abych vzápětí ve stoupání k první kontrole (5 km) funěl jako Sentinel a potil se jako prase. Když už jsem myslel, že musím být na první kontrole, minul jsem ceduli "Pod Sychrovem - 2 km". Ojojoj, ouzko mi bylo. No, byly to dlouhé a klopotné kilometry. Cestou jsem potkal zajímavou dvojici z Izraele (pochod to byl vskutku meždunarodnyj). Ona na sobě měla tričko nějaké jejich pochodové organizace, on zase batoh od dvorního dodavatele wehrmachtu (Deuter). Tož já ho mám taky, ale taky nejsem žid, že ano... Viz páté foto ;)

Nakonec jsem tuto první kontrolu minul (už jsem cítil pravou patu v nové botě) a pokračoval (z písní na rtech, protože z kopce) dolů do Jinačovic. Je to zlomyslnost, protože ten samý kopec nakonec musím jít dvakrát. Kontrola v Jinačovicích byla v hospodě (voněl tam gulášek) a řada účastníků se tady občerstvovala (kromě dvou vojáků, kteří si venku olepovali puchýře a vypadali, že toho mají hodně plné zuby).

Kousek za Jinačovicemi jsem si vzpomněl, že jsem se chtěl přezout, což jsem neprodleně učinil. Moje nové Garmonty (bohužel jsem nesehnal model Nagevi, které mi dosluhují) jsou pevnější, než ty staré - výrobce je označil jako A/B s Gore-Texem a rozchození bude trvat o kousek déle. U lesa jsem netrefil správnou odbočku, musel jsem se vracet, ale naštěstí jsem to zjistil včas.

Po kontrole na 9 km už mi bylo hej. Pochodoval jsem tempem 120 kroků za minutu, cesta už výrazně nestoupala - od Velké Baby jsem šel v podstatě z kopce a šlo se mi dobře. U letiště v Medlánkách (přesněji řečeno u křížku nad letištěm) byla poslední kontrola na 14,5 km, odtud už jsem přes Medlánecké kopce (poslední "výrazné" převýšení) sešel do Komína a odtud ke kamenolomu v Bystrci. Pak už jen přes řeku a zpět do Kulturního střediska.

Můj první pocit byl pozitivní. Čas 3:48 hod. považuji v daných podmínkách za velmi dobrý. Pak nastoupilo trochu rozčarování z přístupu pořadatelů. Raději jsem sebral diplom a rychle jsem šel domů.

33. Moravský hrozen Břeclav

Na 33. ročník Moravského hroznu jsme do Břeclavi vyrazili i s dcerkou, takže volba trati byla žel předem jasná - 8 km. To pochopitelně není dálkový pochod, ale procházka před obědem, ale i tak se nám trasa líbila. Od Základní školy Sovadinova jsme měli za úkol dojít na Pohansko a zpět. Šli jsme cestou, kterou jsem zatím neznal - kolem Dyje až k železničnímu mostu (k novému mostu - u starého, který vzal před lety za své, byly dva atypické ŘOP přímo v náspu) a odtud už po klasické cestě přes protizvířecí zábrany, kolem vykopávek, skrz valem až na Pohansko. A zpět.
Organizaci pochodu mají na starost pouze tři lidé, takže nečekejte zábukáře ani kontroly, protože by je jednak neměl kdo obsadit a pak - jde se pro radost a pokud by chtěl někdo podvádět, podváděl by hlavně sebe.

Noc v Lisabonu

Neznalý občan možná v minulých letech propadl pocitu, že díky kverulantskému Klausovi je naše země poslední, která blokuje ratifikaci Lisabonského paktu. Marně se odpůrci Lisabonu (či pouze občané poučení) snažili argumentovat, že tomu tak není. Naopak se objevila řada i zahraničních vohnoutů v čele s francouzským prezidentem, kteří neváhali a vyhrožovali nám nejrůznějšími sankcemi, jinými slovy se nás snažili zastrašit silou.

A náhle nastal zlom.

Tento týden ratifikovali smlouvu v Německu.

Možná se ptáte, jakto, že Němci ještě do této doby Lisabon nepodepsali. Inu proto, že smlouvu posuzoval Ústavní soud. Stejně, jako je tomu u nás.

Malý rozdíl tu však je.

Unijní kašpárci Německu nevyhrožovali.

V současnosti je situace taková, že smlouva čeká na ratifikaci v Česku a Polsku. To je ovšem zcela irelevantní. Podle unijního práva je smlouva mrtvá od okamžiku, kdy ji odmítli Irové. Ti ovšem podlehnou tlaku a budou hlasování opakovat tak dlouho, až budou vohnouti spokojení.

Krásný nový svět.

Zdroj obrázku: Aktuálně.cz

Dlouhý víkend na nohách

Máme před sebou dlouhý víkend. Do Brna přilétne Pepík Ratzinger, kdysi poslušný hošík z Hitler Jugend a uvědomnělý židobijec, dnes nepokrytý popírač vlastní minulosti. Ech, to, že si po válce uvědomil vlastní selhání (navíc byl dítě), to je normální. Německo se z války dodnes nevzpamatovalo (čímž nemyslím stále trvající okupaci ze strany USA - řečeno slovy Arnošta Lustiga), což dokládá neúnavně pokračující proces denacifikace (kdo byl na Obersalzbergu ví, o čem mluvím). Papežova návštěva se mého víkendového programu, jak doufám, nedotkne. Dálnici D1 protnu již v sobotu, kdy ještě bude otevřená (což není synonymum pro průjezdná, jak si někteří novináři stále myslí), takže nedělní kratochvíli, připomínající banální nehodu u Humpolce, nebudu mít on-line.
V sobotu se chystám na 33. Břeclavský hrozen, což není žádná pijatyka, nýbrž dálkový pochod. Kaj se pude netuším, ty nejdelší trasy možná přes Pohansko k soutoku, ty kratší...? Netuším, nechám se překvapit. Pokud bych byl v Brně brzo, ještě vyrazím na Babí lom, už jsem tam dlouho nebyl (no, letos jsem tam byl asi 5x.)
V neděli se pro změnu chystám na další dálkový pochod, tentokrát Jede Kudrna okolo Brna. V neděli bych rád - protože půjdu sám - zvolil delší trasu, tak snad to vyjde.
No a v pondělí, na svátek sv. Václava, si budu u boudy lízat... rány.

Dvojité salto

Ač při těle, udělal sexy idol Jirka dvojité salto (nikoliv však mortale...) a jako obvykle se u toho ani nezačervenal. Dnes už to snad nepřekvapí nikoho, že tomuto pánovi nelze věřit ani nos mezi očima, natož tu bradavici vedle. Jen doufám, že si to budou jeho voliči pamatovat.

I když tomu osobně vůbec nevěřím.

Už jsem se totiž poučil.

Zdroj fotky: ateo.cz

Pomník obětem 1. světové války - Kladruby

Památník obětem 1. světové války v Kladrubech.

Pomník obětem 2. světové války - Vysoké nad Jizerou

Ve Vysokém nad Jizerou je pouze jediný pomník válečných hrůz, a to tento. Nalezneme na něm jména občanů okolních vesnic, spadajících po Vysoké, kteří v období 2. světové války zahynuli. Pomník se nachází u tělocvičny, hned naproti nemocnice.

Pomník obětem 1. světové války - Sklenařice

Do dnešních dnů se bohužel dochovalo pouze torzo tohoto pomníku ve Sklenařicích, nějaký spoluobčan zřejmě velmi nutně potřeboval desky se jmény padlých.

Kramářova vila Vysoké nad Jizerou

Karel Kramář je neodmyslitelně spjat s politikou první republiky, v letech 1918–1919 dokonce krátce zastával funkci československého premiéra. Kramářovo politické přesvědčení bylo výrazně formováno ideou tzv. politického neoslavismu, tedy myšlenkami slovanské vzájemnosti. Na utváření jeho politického názoru měla bezpochyby vliv jeho přítelkyně a od roku 1900 manželka, Ruska Naděžda Nikolajevna Abrikosová. Abrikosová neovlivnila jen Kramářovy názory, ale výrazně se podepsala také na konečné podobě Kramářovy vily ve Vysokém nad Jizerou. Vysocká vila je v pořadí třetí vilou Kramářovy rodiny (po vile na Krymu a pražské vile). Rezidence postavená v letech 1927–1931 měla od počátku sloužit především jako letní sídlo. Kramář zadal zpracování projektu domu v roce 1927 ruskému emigrantovi Vladimiru Alexandroviči Brandtovi (1874–1944?), který navrhl mimo jiné pravoslavné kostely v Praze na Olšanech a Karlových Varech. Projekt domu ale dokončil další ruský architekt, Ivan Vasilijevič Feofilov. Dům podle těchto plánů vystavěla v roce 1931 stavební firma stavitele Oldřicha Zítka. Kramářovou vilou ve Vysokém vstoupily do kraje vlivy ruské architektury. Impozantní vilu o třech podlažích, která ze všeho nejvíce připomíná zámek, kryje vysoká sedlová střecha. Velkoryse pojatá reprezentativní, ale trochu těžkopádná architektura udivuje velikostí a honosností. Jakoby nikdo neměl pochybovat, že velký duch potřebuje velký, prostorný dům. Snad i toto je prvek ruského vlivu a vlivu manželky Naděždy Nikolajevny. Exteriér se do dnešních dní zachoval v takřka autentické podobě, bohužel o interiérech to říct nemůžeme. Vysocká vila neměla takové štěstí jako její pražská jmenovkyně (Kramářova vila, sídlo premiérů ČR); již za druhé světové války vilu využívalo NSDAP jako politickou školu a po válce vila sloužila k rekreacím ROH. Obojí samozřejmě ovlivnilo podobu interiérů.

Text převzat z Wikimapia.org

Vzhledem k tomu, že v interiéru je jedinou dochovanou památkou původní dřevěné schodiště, omezil jsem se při fotografování pouze na ně a na detail kličky okna, která mi evokuje období vzniku. Bohužel interiér je zcela poplatný době, která vilu využívala...
Jen jednu poznámku si dovolím zcela na okraj: dovedete si představit, že by třeba Paroubek nebo Topolánek postavili obdobnou stavbu? Já tedy ne.

Pomník obětem 1. světové války - Roprachtice

Krásný a důstojný pomník obětem 1. světové války v Roprachticích.

Pomník obětem 1. světové války - Libřice

Velkolepě upravený pomník v obci Libřice, včetně kolemstojící vlajkoslávy.