A nedají si říct, a nedají...

Opět jsem byl poctěn nabídkou UPC na digitalizaci mé kabelové televize. Možná někoho napadne, proč mě jejich komerční nabídka štve, když jsem se jejich klientem stal dobrovolně. Inu, mě neštve fakt, že mi poslali obchodní sdělení, protože splnili podmínku zákona a dali mi možnost ji pro příště zrušit. Mě štve to, že se tady manipuluje s fakty a překrucuje se skutečnost.
Výchozí informace, navíc podpořená naprostou neschopností vládnoucí garnitury je zcela jasná: probíhá digitalizace televizního vysílání a když si nekoupíte set-top box, dopadnete jako pražáci, kteří netuše nic zlého přišli o svoji "růžovku". Máme tu nádherný hoax, na němž můžeme stavět úspěšný marketingový model a s plnými ústy reklamštiny můžeme honit joudy a hejly, jen aby se korunky sypaly (spousta lidí bohužel nepochopila, že každá "výhodná" nabídka "zdarma" je velmi dobře spočítaná tak, aby se na ní vydělal opravdový balík).
Na této reklamě mi vadí jedna věta: "Zajištění vysílání i po digitalizaci (nemusíte měnit TV nebo dokupovat nové zařízení)". Tato věta lže. Jsem-li stávajícím klientem této firmy a používám-li analogovou kabelovou televizi, nehovoříme logicky o terestrickém analogovém vysílání, které bude zrušeno. Jinými slovy: UPC po provedené digitalizaci převede digitální signál do analogového kabelu a já si jej na své analogové CRT televizi prohlédnu i bez využité této nabídky. A co mě štve ještě více je fakt, že náhončí této společnosti tímto způsobem chodí po domech a snaží se přesvědčit často i penzisty, aby si pořídili nový kabel. A to považuji za neetické.

Plakáty naší ulice

Do voleb zbývá necelý týden a politici se cudně předhánějí v porcích volebního guláše. Pominu toho pána, co vypadá slovy Jana Wericha jako gauner a zaměřím se na politické strany, hnutí a uskupení, jejichž plakáty visí vedle našeho domu. Jsou celkem tři: Libertas, KDU-ČSL a bolševici.
Vždy, když jsou volby si vzpomenu na pasáž z knihy George Orwella 1984, ve které Winston Smith pátrá po příčině, proč si lidé nepamatují nic ze své minulosti a vzpomínky jsou pouze koláží drobných útržků v kaleidoskopu nevýznamných dějin.
Když jsem si četl slogan (viz obrázek), napřed jsem se chtěl smát, ale pak jsem si to rozmyslel. Nejsem nějaký usmrkánek nebo frustrovaný nacionalista a tak ve mě tento slogan budí spíše zděšení nad tím, že může vůbec někdo vypustit takovou hloupost z úst. Inu - může. Stejně jako nás všechny mohl připravit o 10.000.000.000 korun když si zprivatizoval televizi Nova. Děkujeme, odejděte.
Pokud jsem se u prvního plakátu měl tendence smát, tak u druhého jsem se za břicho (prosím pěkně, nemluvím o nějakém pupíčku, ale o pořádném pupku čtyřitátníka, který trpí sedavým zaměstnáním) popadal, až mi slzy tekly. Je-li někdo mojí evropskou hvězdou, určitě to nejsou lidé z této partaje, která svoji loajalitu prokazuje již od roku 1918 nepřetržitě (včetně protektorátu Böhmen und Mahren). Prý má na Moravě silnou voličskou základnu, no možná. Moje rodina tu žije více než 300 let a lidovci patří ke stranám, které zásadně nevolí. O pravdivosti tvrzení "Spolehliví v těžké době" by mohli vyprávět zejména jejich koaliční partneři, kteří by možná vznesli nepatrné výhrady k tomuto tvrzení.
Další stálice na naší politické scéně, tedy umírnění bolševici (přátelé z pravé strany prominou, ale jsou zde i méně umírnění bolševici). Spousta lidí má neustále tendence soudruhům něco vyčítat a neustále by chtěla, aby se rozešli se svojí minulostí. Budiž. Já si myslím, že kdyby např. nějaký současný politik měl stejně neomezené politické možnosti jako třeba Klema, možná by se choval stejně a jeho političní rivalové by byli národu užitečnými v Jáchymově, pokud by se rovnou nehoupali na Pankráci. Jen by mě zajímalo, co myslel Mirek Randsdorf tím sloganem "Jen ti nejlepší mění Evropu". Zajisté tím nemyslel sebe.

Jsem rád, že více plakátů u nás nevisí. V sousedství se ještě houpala Evča s Vaškem, ale mám pocit, že kromě joudů na Řípu větší ambice nemají. Pro Honzu: neboj, žádnou z výše uvedených stran nevolím.

Památník Hrabyně

Před několika lety jsem navštívil památník druhé svěrové války v Hrabyni. Tehdy to bylo obrovské nevzhledné betonové monstrum s rezavějící technikou v okolí. Dnes jsem se na místo vrátil, mezitím proběhla nákladná rekonstrukce a jaké jsou moje dojmy?



Za prvé musím přiznat, že na první pohled se nezměnilo nic. Do výšky se stále tyčí obrovské nevzhledné betonové monolity. Na druhý pohled už několik změn vidím, např. nové parkoviště... Budiž, nechávám zde tedy auto a jdu směrem k monolitu. Cestou mě zaujala extrémně nekvalitní asfaltová plocha. Jednak nechápu, proč má památník vypadat jako buzerplac, pak nevěřím, že se ten asfalt nebude v létě roztékat a hlavně jeho kvalita, ta je až příkladně ohavná.

Na buzerplace je změna, v jeho okrajové části jsou "kačírky" se třemi houfnicemi. Jako architektonický záměr dobrý, ale proč zrovna houfnice, navíc každá je každá jiná a každý lauf míří jinam? Určitá změnu k lepšímu tu ale nastala - to betonové monstrum je nejen duté, ale dá se infiltrovat dovnitř a je tam muzeum. K tomu ale později.

Pokud jste tam někdy byli, možná si pamatujete alej s bojovou technikou. Alej byla zachována, ale veškerá technika byla přestěhována za ohrádku z ostnatého drátu za památník. Nevím jak na jiné, ale na mě to působí jako vrakoviště (ono to ve skutečnosti vrakoviště je). Proč jsou v památníku druhé světové války exponáty ze šedesátých a sedmdesátých let (Topas, OT-810 atd.)? Na to jsem se ptal i později v muzeu a odpověď jsem nedostal. Pod památníkem je symbolický hřitov, který je zatím zavřený - prý kvůli nějakým reklamacím na kvalitu.

Poprvé v životě jsem vstoupil dovnitř. Vstupné je 50 korun a totéž se platí i za fotografování (nedoporučuji, uvnitř je tma jako v tunelu, bez stativu fotit nelze). Okružní trasa vede v přízemí, prvním a druhém patře. V muzeu si namastili kapsu na samoobslužných kioscích. Je to určitě úžasný nápad, ale když se mi podařilo zakousnout druhý kiosek, přestal jsem se o ně zajímat. Na stěnách jsou LCD panely s tematickými prezentacemi, které se spouští tlačítkem. Prohlídka se díky nim celkem protáhne, na spuštění prezentace jsem čekal skoro 30 vteřin a těch panelů je tam opravdu hodně. Nejvíce se mi líbila expozice s rozbořeným domem, smrdí to tam kouřem a navozuje to reálný dojem. V sále je řada zajímavých exponátů (německá polní kamínka, zbraně, vrtule IL-2, Bostonu), uniforem i konvolut nejrůznějšího šrotu.

V prvním patře je skromná expozice, z níž si pamatuji pouze mýdlo vyrobené z lidských kostí. Ve druhém patře je expozice věnovaná našich vojákům v britském letectvu i jednotkám v severní Africe. Zaujal mě zejména nafukovací člun o velikosti většího lavoru, ve kterém byla nainstalovaná radiostanice pro pátrací letadla či drak, kterého nouzově přistanuvší pilot mohl pouštět. No a pochopitelně uniformy, které bych se oblékl tam v páté třídě...

Dojmy z památníku mám smíšené. Na jedné straně jsou zde některé zajímavé exponáty a nápaditá expozice. Na druhé straně technické provedení pokulhává za ideou, stavebně je památník reliktem minulé doby. Pokud mám srovnat expozici s tím, co nabízí např. VHÚ, tak neobstojí.

DIANA GmbH

Jediná továrna na území protektorátu Böhmen und Mahren, která vyráběla kompletní stíhací letouny

Povídání o Dianě
Historie továrny Diana sahá do roku 1943, kdy 2. listopadu proběhl krátce po poledni (čtvrtý) letecký nálet 200 bombardérů 15. letecké armády USAAF na závody Wiener Neustadter Flugzeugwerke (WNF) ve Vídeňském Novém Měste (Wiener Neustadt). Od tohoto dne nálety neustávaly a donutily vedení závodu hledat útočiště dále od nepřátelského letectva a hlouběji v zemi.

Wiener Neustadter Flugzeugwerke, rozdělení výrobních závodů
Werk I: Wiener Neustadt, Wienerstraße
Werk II: Wiener Neustadt, Pottendorfer Straße
Werk III: Fischamend
Werk IV: Obergrafendorf
Werk V: Klagenfurt

Nálety na závody Wiener Neustadter Flugzeugwerke:
1. nálet: 13. srpna 1943, 13:52 hod.; výpadek měsíční výroby 30% (nálet provedlo 61 strojů B-24 Liberator)
2. nálet: 1. října 1943, 12:45 hod.; výpadek měsíční výroby 50%
3. nálet: 24 října 1943 - neúspěšný, bomby dopadly mimo městskou zástavbu
4. nálet: 2. listopadu 1943, 12:15 hod.; rozsáhlé škody, výrazné snížení produkce - továrna byla schopna produkovat letouny až v březnu 1944 (nálet provedlo 200 strojů B-24 Liberator)
5. nálet: 5. dubna 1944; včetně pobočných závodů
6. nálet: 23. dubna 1944; včetně pobočných závodů
7. nálet: 10. května 1944; včetně pobočných závodů
8. nálet: 24. května 1944; včetně pobočných závodů
9. nálet: 29. května 1944; včetně pobočných závodů
10. nálet: 8. června 1944; včetně pobočných závodů
11. nálet: 8. července 1944 na pobočku WNF v Markersdorfu u St. Pölten; zničení provozů koncové montáže
12. nálet: 23. srpna 1944 na pobočku WNF v Markersdorfu u St. Pölten; zničení provozů koncové montáže

1. března 1944 byl v Berlíně zřízen Jagerstab, říšský řídící orgán, který měl koordinovat nejen opravy neustále ničených výrobních závodů, ale také jejich přesun do bezpečí. Mezi úkoly tohoto orgánu nepatřilo pouze stěhování továren do podzemních štol a jeskyň, ale také kompletní logistické zajištění zásobování a pracovních sil. Tento orgán rozhodl o přesunu výrobních sil do "Výrobního okruhu (Fertigungsring) Protektorát" a to do tří nevyužitých tunelů na rozestavěné železniční trati Brno - Křižanov - Žďár nad Sázavou.

Soustavné nálety si vyžádaly přeorganizování výroby do čtyř nezávislých soustav, zvaných Fertigungsring, z nichž každá soustava měla nezávislé subdodavatele.

Výrobní okruhy:
Fertigungsring Nieder-Donau (závod WNF)
Fertigungsring Kärnten
Fertigungsring Ungarn
Fertigungsring Protektorat (součástí byla Diana GmbH)

Výroba stíhacích letounů Bf 109 v provozu Diany věrně kopírovala mateřský závod WNF. V polovině roku 1944 padlo rozhodnutí nepřevádět výrobu v WNF na modernější a výkonější verzi Bf 109K, která se lišila zejména použitím modernějšího a výkonějšího motoru DB605D, ale jít cestou inovace stávajícího typu G6 (později označovaném jako G14) - inovaci, tzn. zástavbu nové pohonné jednotky do stávajícího draku řešila firma Erla z Lipska. Spojením stávajícího draku Bf 109G-6 s moderním motorem bylo jednodušší a rychlejší, než zavedení zcela nového a výrazně inovovaného typu 109K do výroby. Tento nový model získal označení Bf 109G-10 (v oficiálním přehledu typů Bf 109 je u této verze poznámka "Bastard Flugzeug der Fertigung Erla").
Výroba Bf 109G-10/U4 začala ve WNF v prosinci 1944, v Dianě dokonce již 10. srpna 1044.

TTD Bf 109G-10
Délka: 8,85 m
Výška: 2,5 m
Rozpětí: 9,92 m
Maximální rychlost: 685 km/hod. ve výšce 6300 m
Cestovní rychlost: 525 km/hod.
Dolet: 640 km
Dostup: 12.500 m
Vzletová hmotnost: 3.383 kg
Motor: DB605D
Obsah motoru: 35,7 l
Palivo: benzín C3 (96 oktanů) nebo C2 (87 oktanů)
Výkon motoru: 1850 k
Hmotnost motoru: 724 kg
Objem nádrže: 400 litrů

Radiovýbava: FuG16ZY, výkon 10 W, rozsah 38,4 - 42,4 MHz, dosah 250 km (ve výšce 4.000 m)
Radiolokátor: FuG250 "Naxos-Z"
IFF (Identification Friend or Foe): FuG25a (vysílač 168 MHz, přijímač 117-133 MHz)

Co je to IFF? Je to vlastně "odpovídač", který odpovídá na sekundární aktivní radar, který právě potřebuje ke své činnosti toto zařízení na palubě letadla (tedy odpovídač). Na zemi je umístěno zařízení, které se nazývá dotazovač a přijímač sekundárního radaru. Dotazovač se v pravidelných intervalech dotazuje a každý dotázaný odpovídač odpovídá svým kódem, který má přidělený pro daný let od řízení letového provozu. Sekundární radar tedy dokáže identifikovat jednotlivá ledadla a navíc odpovídač je spojen s palubním výškoměrem takže do odpovědi může být zakódována i výška letadla. Německá Luftwaffe byla první na světě, který tento systém (přítel-nepřítel) zavedla do výzbroje.

Výrobní série pocházející z DianyV továrně Diana byly montovány letouny modifikace U4 (Umbausatz 4), tzn. vybavené 30 mm kanonem MK 108 v ose vrtule. Tento kanon měl výrazně kratší hlaveň, nižší úsťovou rychlost a vyšší kadenci. Zvláštní funkcí bylo zasouvání prázdné nábojnice zpět do nábojového pásu.
Na letouny byla montována větší podvozková kola o rozměru 660 x 190 mm.

TTD MK 108
Hmotnost střely: 330 – 370 g
Hmotnost kanonu: 61 kg Kadence: 600 ran/min
Úsťová rychlost střely: 500 m/s

Výrobní čísla (Werknummer) strojů Bf 109G14/U4 pocházejících z Diany
510 xxx 511 xxx512 xxx

Výrobní čísla (Werknummer) strojů Bf 109G10/U4 pocházejících z Diany
612 xxx (prokazatelně 612 700 - 612 900)
613 xxx (prokazatelně 613 000 - 613 200)

Poslední bojová mise Bf 109 se odehrála 8. května 1945 mezi osmou a devátou hodinou ranní ve výšce kolem čtyř tisíc metrů při leteckém souboji nad Brnem, při kterém Erich Hartmann z /JG 52 (Jagdgruppe) zaznamenal sestřelením Jak-9 svoje 352. vítězství. Erich Hartmann (známý také jako "Bubi") absolvoval za dva a půl roku služby u Luftwaffe (nasazen byl 10.10.1942) 1405 bojových misí a se svým počtem sestřelů se stal nejúspěšnějším pilotem Bf 109.

Železniční trať Brno - Křižanov - Žďár nad Sázavou
Mnichovská "dohoda" z roku 1938 výrazným způsobem zasáhla do podoby České republiky a vynutila si významné změny v železniční síti. V Sudetech a tedy území, které připadlo nacistickému Německu se nacházely důležité železniční tratě Olomouc - Litovel nebo Česká Třebová - Brněnec. Z tohoto důvodu bylo urychleně rozhodnuto o výstavbě nové železniční tratě v již zmíněném úseku. Plán na postavení tohoto 121 km dlouhého úseku železniční tratě byl přijat v listopadu 1938.

Na tišnovském úseku trati se na stavbě podílely pražské firmy Ing. Bedřich Hlava (úsek Řikonín - Níhov) a Ing. Zdenko Kruliš (Tišnov - Řikonín). Krulišova firma se podílela také na výstavbě pohraničního opevnění (tvrz Bouda).Stavba tratě pokračovala velmi pomalu a s přibývajícími válečnými léty se postupně zpomalovala, až na trati zůstalo pouze několik dělníků. Přesto se podařilo vybudovat všechny tři tunely, které posléze sehrály významnou roli v našem příběhu.

Tunely
Na trati mezi Tišnovem a Níhovem se nachází celkem 3 železniční tunely, označené takto:
217A - tunel "jednička" (Werk I., krycí název Storch nebo Ursula) v Mezihoří
V tomto tunelu se vyráběly kompletní trupy Bf 109. Na obvyklých přípravcích usazených na kolejových vozících byly postupně sestavovány jednotlivé sekce trupu, čímž vznikl základní konstrukční celek Bf 109 („Rumpfbau”). Tento základní díl byl nastříkán barvami a postoupil k dalším pracem. Začalo se do něho montovat veškeré vnitřní vybavení, tj. vybavení kabiny, radiostanice, elektrické rozvody atd („Vormontage”).Větší část tunelu byla rozdělena na dvě podlaží a trupy byly sestavovány a vybavovány na obou z nich. Přibližně v první třetině délky linky obdržel trup podvozkové nohy a dále pokračoval po své ose. Následně byly instalovány ocasní plochy, kabina, radiostanice a nakonec motor, jeho kryt a zbraně („Zwischenmontage”). Vrtule dostala pouze jeden vrtulový list. Tunel opustil na tišnovském portálu hotový trup Messerschmittu Bf 109, dokonce s odzkoušenou radiostanicí.

217B - tunel "dvojka" (Werk II., krycí název Storch, Gustav nebo Gerhard) mezi Kutinami a Níhovem
V tomto tunelu vznikaly součásti pro křídla. Nacházely se zde proto převážně obráběcí stroje, ale také skladiště drobných dílů, jako kuličkových ložisek, matic,šroubů, svorníků, podložek atd. Mezi tunelem 217B a 217C se nacházela kovárna.

217C - tunel "trojka" (Werk III., krycí název Stieglitz, Zacharias nebo Otto) mezi Kutinami a Níhovem
Třetí 513 m dlouhý tunel označovaný jako „objekt 217 C” ukrýval výrobu křídel. Na rámových šablonách zde vznikala kompletně vybavená křídla, která byla následně převezena přes údolí k objektům zvaným na „Podlazí”, kde obdržela kamufláž a výsostné označení. Stříkací boxy se nalézaly v dřevěných barácích původních skladů materiálu pro stavbu trati.

V tunelech v době Diany nebyly položeny koleje a protože byly od počátku stavěny pro dvojkolejný provoz, byly poměrně prostorné. I z tohoto důvodu bylo v tunelech vybudováno dřevěné "patro", takže výroba mohla současně probíhat ve dvou úrovních. V horním patře tunelu 217B probíhala pravděpodobne montáž palubních zbraní - do této části výroby neměli totálně nasazení dělníci přístup. (Pověsti hovoří o tom, že zde byla vyvýjena německá tajná zbraň. Ačkoliv toto tvrzení asi nebude zcela pravdivé, jisté je, že se v okolí nachází zajímavá a ne zcela pochopitelná stavba umělé nádrže, lidově zvané podle nepravidelného tvaru "kopyto". Nepravidelný tvar evokující přirozený rezervoár měl nádrž a zejména její okolí chránit před bombardováním, protože místo bylo z výšky jednoznačně identifikovatelné. Účel nádrže je dodnes neznámý, podle lidových pověstí zde měl probíhat výcvik potápěčů. Nádrž mohla být využívána i jako požární nádrž nebo rezervoár pro vodní lis, umístěný v provozu Werk III. Voda do nádrže byla přiváděna 100 m dlouhým potrubím o průměru 40 cm.)

Tunely byly pro potřeby válečné výroby upraveny - vchodové portály byly zazděné a opatřené pouze malými vchodovými brankami, za touto zdí byly betonové stěny proti tlakovým vlnám. V okolí tunelu 271A vznikly další podzemní prostory, které byly po válce většinou zasypány. Z tohoto tunelu vedly dvě boční "únikové" chodby ven, z nichž jedna (nyní zasypaná) ústila vlevo od Tišnovského portálu tohoto tunelu a druhá (zazděná a nyní opět "přístupná") ústila ve svahu nad Dolními Loučkami. Od roku 1944 byly podlahy v tunelech vybetonovány.
Osvětlení tunelu zajišťovaly rtuťové lampy, zářivky a "nouzové osvětlení" ve formě 20 - 30 cm širokých pruhů fosforeskující barvy nanesené na stěnu tunelu.

Počet pracovníků v provozech Diany
Provoz Plánovaný počet Stav na konci války
Werk I (217A) 2.500 1.301
Werk II a Werk III (217B a 217C) 2.600 1.504
Ostatní provozyProtože v prostoru tunelu 217A-C a jeho okolí probíhala pouze část výroby, byla výroba stíhaček z WNF přemístěna i do dalších míst na Moravě:tunely 218D a 218E v Brně - Husovicích; Ústřední sklad nářadí, motorů a zbraní Kuřim (Zbrojovka Brno, nyní TOS a částečně věznice); Výroba motorů Olomouc (Milo); Výroba pláště chladiče (pouze do roku 1944) Prostějov (firma Hanisch und Co. Kleiderfabrik Prossnitz, nyní OP Prostějov); Výroba ocasních ploch (pouze do roku 1944) Bučovice (DEAG, nyní UP závody); Výroba ocasních ploch Vojenské letište Brno - Slatina; Konečná montáž, zalétání Vojenské letište Křižanov (nedokončené, mimo území dnešního letiště); Konečná montáž, zalétání Vojenské letište Prostějov; Zalétání
Drážka Tišnov - KutinyV průběhu stavby trati vybudovaly stavební firmy úzkorozchodnou drážku o rozchodu 760 mm. Trať začínala na nádraží v Tišnově a dále pokračovala přibližně v úrovni dnešní trati do Předklášteří a dál kolem říčky Loučky do Mezihoří. V Mezihoří drážka vedla jak k dřevěnému skluzu (po kterém se dopravovaly hotové trupy stíhaček dolů), tak pokračovala dále kolem říčky Libochůvky. Údolím Libochůvky s dodnes zachovanými památkami (náspy, kryty) vedla až do pracovního tábora na Kutinách. Zde drážka v podstatě končila, do konce války se nepodařilo zprovoznit poslední úsek trati směrem k Níhovu.Celková délka drážky byla asi 14 km.

Drážka byla vybudována velmi rychle, což se výrazně projevilo na její kvalitě. Již po první zimě v roce 1945 byla trať silně poškozena (místní řícky se na jaře pravidelně rozlévají z řečište) a do konce války se ji nepodařilo plně zprovoznit. Drážka sloužila k dovozu polotovarů a vyjímečně také osob. Vláček se místy pohyboval rychlostí nižší, než je rychlost chůze! Hotová letadla byla proto odvážena na nákladních automobilech.

Po válce už nebyla trať drážky obnovena, stavební firmy, které se vrátily dobudovat trať využívaly pouze dílčí úseky. Trať i s vybavením byla postupně "znárodněna" (tedy rozkradena) a různé její části můžeme dodnes najít v okolí (železné pražce apod.) Stejně jako bylo rozkradeno vybavení tratě, částečně takto vzalo za své i vybavení a materiál z továren. V okolí je údajně řada skleníků, bazénů a kůlen postaveno z plechu, pístů a hydraulických komponent původně určených pro stíhačky. Strojní vybavení továrny demontovala Rudá armáda a odvezla ho do Sovetského svazu jako svoji válečnou kořist.

Pracovní tábor KutinyPracovní tábor byl zřízen pro potřeby totálně nasazených dělníku na samotě Kutiny, kde bylo postaveno 28 dřevěných baráků. Zároveň zde byla postavena i kuchyně a jídelna, ošetřovna a barák pro policejní ostrahu. Jeden dřevěný barák byl určen pro ubytování 160 osob.

Po 9. květnu 1945 převzala pracovní tábor na Kutinách Rudá armáda a zřídila zde první sovětský zajatecký tábor. V něm byly zadržovány osoby podezřelé osoby, lidé zavlečení sem ze Sovětského svazu na nucené práce. V tomto táboře bylo údajně zadržováno 3000 osob.
Kromě občanů Sovětského svazu zde byli vězněni němečtí vojenští zajatci, kteří se po válce podíleli na vyklízení tunelu. Ve vojenském zajateckém táboře - přestože zde byl zřízen lazaret - se šířily nemoci a zemřelo zde 118 vojáků, kteří byli pohřbeni na Balákově poli. Exhumace ostatků proběhla v roce 1995. Přímo na Kutinách (pod skálou) bylo na konci války zastřeleno a pochováno 6 německých vojáků. Jejich těla byla krátce po válce exhumována a nyní jsou vojáci pohřbeni Žďárci.
Část baráků se zachovala až do dnešních dnů a byla přestavěna na hospody nebo ubytovny pro turisty.

Tipy pro výlet
Krásná příroda v údolí Libochůvky a Haldy láká k příjemným výletům stranou od masové turistiky. Protože ne všechny lokality jsou vhodné pro kolo a ne všude to je příjemné pro chůzi, doporučuji při plánování výletů zvážit obě varianty. Jako nejvhodnější dopravní prostředek je vlak - procházející trať (250) je součástí IDS JMK.
V poslední době rozvířila veřejné mínění informace o plánované přehradě v údolí Libochůvky. Tato přehrada - pokud by byla realizována - by ze zemského povrchu nemilosrdně smetla celé popisované území, tzn. údolí od Níhova až po Dolní Loučky. Mapu zasažené oblasti a další informace naleznete zde.

Kolo
Start: Železniční stanice Řikonín
Cíl: Železniční stanice Tišnov

Popis trasy
Z železniční stanice Řikonín sjeďte přes vesnici k Balákovu mlýnu (v polovině vesnice odbočte vlevo), projeďte po cestě vedoucí skrze mlýn a pokračujte po lesní cestě (mírně stoupá), kopírující tok Libochůvky. Kritickým bodem je nalezení odbočky na Chytálky, máte-li GPS, není to problém. Nemáte-li, pak zhruba po kilometru sledujte nenápadnou odbočku vlevo (za ní na louce uvidíte dřevěnou a poměrně novou boudu) přes potůček.Pokud jste správně odbočili, pokračujte po polní cestě směrem k chatce a maringotce (oplocený objekt "U Babičky"). Asi 150 metrů od něj směrem k lesu je bouda využívaná skauty - za ní hledejte úkryt pro strojvedoucího.Dále pokračujte přes mostek a po cestě směrem na Chytálky. Po projetí vesničky pokračujete po o poznání lepší cestě směrem k mlýnu Falcovy a od něj po silnici směrem na Dolní Loučky. U hájovny a místa pro doplňování vody se můžete rozhodnout, zda-li pojedete dále po asfaltu, nebo odbočíte na cyklostezku a pojedete po svážnici až ke žďárskému portálu tunelu 217A. Protože od tunelu musíte i s kolem sjet zpět do údolí (cesta horem je náročná i bez kola), doporučuji nedbat na cykloznačení a pokračovat dále do Dolních Louček. Zde se můžete občerstvit, nasednout do vlaku a nebo pokračovat z Dolních Louček přes Mezihoří dále kolem říčky Loučky do Předklášteří a Tišnova.

Pěší turistika
Start: Železniční stanice Níhov
Cíl: Železniční stanice Řikonín

Popis trasy
Z železniční stanice Níhov pokračujte podél trati po pěšině směrem k tunelu (směr Tišnov). Pěšina opouští trať přibližně 100 m od tunelu a schází k říčce Haldě. Říčku zde můžete překročit po můstku (uvidíte uníkátní propustek s vozovou částí). Pokračujte k louce a kolem rybníka ke stavení. Cesta vás provede stavením dolů vlevo zpět k Haldě a k improvizovanému můstku.Pokračujte po cestě až k brodu - za nízkého stavu říčky zde můžete přejít na opačný břeh, v opačném případě jděte dále po cestě, která vás posléze dovede k jednoduchému můstku.Přejděte louku, na které bude možná někdo tábořit a pokračujte mírnou levotočivou cestou (ve svahu budete míjet srub) zpět k Haldě. Na tomto místě budete muset přebrodit, nebo přejít po kamenech. Pozor - za vyššího stavu může být překonání říčky nebezpečné.
Pokračujte dál lesní cestou. Vlevo uvidíte regulovanou Haldu, která je zde ze strany trati spoutána kamenou zdí. Vpravo jsou pozůstatky po těžbě kamení. Protože bylo na trati materiálu dost a nebylo třeba další těžit (mezi tunely 217B a 217C jsou dodnes obrovské zarůstající hromady štěrku), vznikla zde domněnka, že zde měly být vybudovány podzemní prostory, které byly posléze uměle zavaleny. Opět přicházíte k Haldě, kterou překonáte brodem nebo po kamenech. Přicházíte na louku, kde je asi nejzajímavější a nejzáhadnější památka, umělá nádrž "Kopyto". Všiměte si, že značná část louky je "vybetonovaná" a přímo od Haldy je dokonce přístupný i sklípek. Následují dva brody, které mohou být zejména v jarních měsících nepřekonatelné. Pokud se vám je nepodaří přejít, doporučuji vystoupak svahem ke žďárskému portálu tunelu 217B a obejít úsek horem (nad tunelem, nikoliv tunelem!)
Přímo u portálu si můžete všimnout pozůstatků vrátku (betonový základ), vlevo směrem k Níhovu pak naleznete objekt bývalé kovárny. Pokud jdete horní cestou, ihned za tunelem můžete sejít po svážnici do Kutin. U tišnovského portálu si všimněte základů latríny.
Za nízkého stavu vody můžete pokračovat přes dva brody, které lze překonat suchou nohou k Pochopově skále. Cestou si jistě všimnete četných betonových fragmentů po mostních pilířích a velmi zachovalých pozůstatků náspů z rovnaniny (volně ložených kamenů). Asi po dvoustech metrech přijdete k louce (uprostřed je včelín). Vydáte-li se do kopce směrem k trati, tak vlevo od portálu narazíte na základy latríny. Po svážnici sestoupíte do Kutin.
Na Kutinách se nachází několik zachovalých objektů Diany, ve dvou z nich je hospoda. Zde se můžete rozhodnout o dalším postupu. Za vysokého stavu vody může být úsek Kutiny - Balákův mlýn neprůchodný, což znamená buďto ukončení výletu a přesun po značce na nádraží v Řikoníně, nebo přechod skal nad údolím Libochůvky (doporučuji) a sestup k Balákovu mlýnu. Při "horní" variantě se na jedné z vyhlídek dostanete nad Balákovo pole, kde bylo pohřbeno 118 německých zajatců, kteří zemřeli v zajateckém táboře, který byl na Kutinách po skončení války.
Půjdete-li kolem říčky Libochůvky, pak jděte od hospody "Mořský orel" po proudu říčky k mostku. Dál musíte pokračovat po levém břehu, vpravo se tyčí majestátný skalní masiv. Jakmile dojdete do smrkového lesa (jdete po bývalém tělese drážky), vyhlížejte improvizovanou lávku přes říčku. Po jejím překonání pokračujete přibližně 200 m na Balákovo pole.
Odtud jdete dále po proudu a po překonání dvou brodů jste u Balákova mlýna.Zde doporučuji výlet ukončit a po silnici dojít na nádraží v Řikoníně.

Důležitá poznámka na závěr
Pokud patříte ke čtenářům níže uvedených knih, možná máte pocit, že jsou lesy kolem říčky Halda a Libochůvka plné duralového plechu a v každé druhé chalupě mají na dvoukoláku kola z "mezka". Pokud půjdete hledat tyto "památky", pravděpodobně toho mnoho nenaleznete a možná budete i zklamaní. To, co zde naleznete v míře vrchovaté je hlavně krásná příroda, dochované pozůstatky unikátní lesní železnice a technických památek, týkajících se nepříliš šťastné epochy našich dějin.

Literatura:
- Vladimír Ustohal: Tunely pro Messerschmitty- Miroslav Vaněk: Diana - Továrna na smrt- Aleš Janda, Tomáš Poruba: Messerschmitty Bf 109G-10 / U4, Production & Operational Service- Jerry Scutts: Messerschmitt Bf 109- Česko-německý fond budoucnosti; Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech